Kapitola devatenáctá
Muži se vrátili obestřeni tichem. Na provizorních dřevěných
nosítkách spočívalo mrtvé tělo jejich druha. V uhýbajících pohledech
ostatních byl cítit strach a zděšení. Byli bezradní.
„Buďte hotovi k útěku,“ nakázali svým rodinám a
zoufale zahnali stáda pod střechu.
Té noci se na bráně stodoly objevila závora zvenku.
Enrodovi došlo, že se ho celá věc úzce dotkne. Následujícího dne přišel Lech se
svěšenou hlavou.
„Co ode mě potřebuješ?“ přivítal ho stopař otázkou.
Lech dlouho mlčel. „Jsi velký bojovník. Bojoval jsi
s mnoha obludami,“ vypadalo to, jakoby pastevec pouze přemýšlel nahlas.
„Zachránili jsme ti život a ten teď patří nám. Jsi nám mnoho dlužný.“
„Máš pravdu, příteli, o co jde?“
„Nedaleko vesnice se objevila strašná nestvůra, která
pustoší zem a likviduje naše stáda.“
„Jak je to dlouho?“
„Přišla předevčírem, ale již dlouho jsme o ní věděli. Žila
však daleko v oblastech, kde tolik neškodila.“
„Co je zač?“
Nevím, nikdo neví. Je děsivá a chrlí plameny, ale neumí
létat. Nevím, k čemu ji přirovnat nebo jak ji nazvat. My jí říkáme netvor.
Pokoušeli jsme se jí usmrtit, ale ani jsme se k ní nedostali. Jeden
z nás, jak jistě víš, zahynul – spálila ho na dálku. Ostatní utekli.“
Lechovi bylo těžko.
„A co po mně tedy chceš?“ Enrod již věděl, chtěl si to však
ověřit.
„Nejsem si jistý, je-li to v moci člověka,
ale ty... chtěl bych, abys ji zabil.“
„Podle závory na dveřích se mi zdá, že to není ani tak
přání jako rozkaz.“
„Prosím, pochop mě. Nemám na vybranou. Celá naše ves je
v ohrožení. Zabila již celkem tři lidi a mnoho kusů dobytka. Měli jsme
zprávy od jiných osad, které v minulosti srovnala se zemí. Museli bychom
utéct a naše chalupy jsou to jediné, co máme. Je mi líto, ale nesmíš odejít.“
Lech vypadal, že svou lítost myslí upřímně. „Půjdeme do toho s tebou,“
dodal nakonec, ale Enrodovi bylo více než jasné, že teď mluví pouze za sebe.
„Opravdu tě nechci strašit,“ začal opět pastevec a nebyl si
jistý, má-li pokračovat, „musím ti však říct, že se ji již pokoušeli ulovit
hraniční vojáci, které jsme spolu s jinými vesnicemi žádali o pomoc.“
„Co se stalo?“
„Nevrátili se a prázdná brnění, která popsal náš zvěd,
mluví za vše.“
„Vojáci nic nesvedli a ty si myslíš, že budu schopnější?
Neviděl jsi mě bojovat.“
„Neviděl. Myslím však, že byl tvůj život zachován pro
nějaký velký čin. Snad pro tento.“ Lech se zvedl k odchodu. „Můžeš počítat
s koženým brněním a ten meč ti ještě samozřejmě naostříme.“ Dva pevné
mužské pohledy se střetly a vzduch se mezi nimi zachvěl. Oba věděli, na co ten
druhý myslí.
Závora zapadla. Enrod ztěžka dosedl do slámy. Na jeho rovné
cestě za Anne se objevila téměř neproniknutelná zeď.
***
Anne držela směr k jihu. V šatech, které pro ni
vyrobily lesní rostliny, jí bylo zvláštně. Na první pohled to byly obyčejné
splývavé zelené šaty. Až po podrobnějším prostudování mohl pozorovatel objevit
jednotlivé listové žilky. A kdyby se rukou dotkl krajkovaných rukávů, zůstal by
v ohromení, protože byly ze skutečných kapradin. Anne tomuto oděvu zprvu
nevěřila, později však musela sama uznat, že mu není co vytknout. Musela pouze
dávat pozor, aby ho nezapomněla jednou denně zalít. Zvláštní, tajuplný to byl
les, nikdo nikdy nepozná všechny jeho možnosti.
Anne si cestou prozpěvovala a cítila se skvěle. Únava
nepřicházela. Po týdnu na cestě byla znovu osamělá. Nepotkala nikoho, kromě
dvou pošťáků, kteří na svých rychlých koních prolétli kolem a ani nezpomalili.
Bylo jí to líto. Co by dala za jakoukoli informaci o další cestě. Po pravdě za
jakoukoli informaci o čemkoli. Konečně zahlédla na obzoru siluetu muže
vedoucího na provazu kozu. S trochou obezřetnosti, ale velkou dávkou
naděje přidala do kroku.
„Dobrý den, madam,“ zahalekal již z dálky, a když si ji prohlédl, významně hvízdl. „Teda to jsem netušil, že po naší zemi ještě chodí takové půvabné bytůstky.“
Anne vstoupil nedobrovolně ruměnec do tváře.
„Děkuji za milý kompliment,“ začala rozpačitě, „ale já jsem jen obyčejná žena. Mohl byste mi, prosím, povědět, kde je tady nejbližší lidské sídlo?“
Člověk přikývl a ukázal směrem, odkud přišel. Pak však ruku
s pohledem na konečky Anneiných vlasů spustil. Jazykem navlhčil oschlé
rty.
„Jste dlouho na cestě?“
„Ano, děkuji vám. Mám naspěch.“ Anne pojednou ztratila chuť
k dalšímu hovoru a z celého srdce si přála být zase sama na travnaté
stepi. Udělala několik kroků, ale sedlák jen stál a téměř uhranut pozoroval
každý z jejích ladných pohybů. Snažila se neohlížet, ale slyšela, jak se
mu zrychlil dech. Asi budu vypadat jako
blázen, ale…, strach jí přetrhl myšlenky. Dala se do běhu. Všechno jí
přišlo absurdní a přece naléhavé.
Několik rychlých kroků za jejími zády. Zabečení kozy běžící
pryč. Dvě mužské ruce na jejích ramenou. Chlap se na ni vrhl. V jeho očích
hořela nepochopitelná žádost. Srazil ji na zem.
„Musíš být má, bohyně!“ sípal jí horkým dechem do tváře. Vyděšeně
vykřikla a ze všech sil se bránila jeho sevření. Uvědomila si, že tu není
nikdo, kdo by jí mohl přispěchat na pomoc. Vysmekla se a bleskově vstala. Hnala
se bezmyšlenkovitě pryč. Její tvář žhnula nenávistí a strachem. Vesničana to
však neodradilo, naopak. Postavil se a s vědomím převahy se za ní
rozeběhl. Dívčina ruka zatápala na zádech po meči. Nevěděla, co to do ní vjelo.
Touha potrestat strašné jednání, žádost po pomstě, nebo jen úzkost pomohly Anne
vytrhnout čepel z pouzdra.
„Nepřibližuj se! Už ani krok!“ vykřikla, ale muž zřejmě
v návalu vzrušení a opojen vlastní silou neslyšel ani neviděl blyštící se
ostří. Anne nastavila meč před sebe a …
Mužova tvář se bolestně sevřela, pak vykřikl zlým zvířecím
způsobem, ale proklít Anne již nestihl. Zhroutil se na zem s hlubokou
ránou na hrudi. Jeho krev potřísnila trávu. Anne svěsila ruce a s hrůzou
hleděla na mrtvého.
Co jsem to udělala?“ zašeptala s odporem. Nečekala, že
je v ní tolik síly. Pohlédla na zakrvácený meč. Hnusil se jí. Svezla se na
kolena a propukla v hlasitý bolestný pláč. Setmělo se. První hvězdy počaly
rozsvěcet oblohu, ale na dívčině srdci ležel stín strašné viny. Zklamala! Sám
Jediný si ji vybral. Snad také pro její čistotu a teď je to pryč. Existuje
odpuštění? Pro ni? Plakala a hořkost s lítostí prosakovala do každé slané
slzy kapající jí do klína.
„Pane,“ vydechla, „prosím, odpusť mi. Tohle jsem nechtěla.“
Chvějíc se vstala a začala hloubit vlastníma rukama hrob ve ztvrdlé zemi.
Všechny prsty jí krvácely, když konečně dokončila své dílo. Necítila příliš
bolest. Měla pocit, že má horečku. Stal se z ní někdo, kým nechtěla být.
Stalo se to tak náhle, ani neznala jeho jméno. V hloubi duše sice cítila
jistou úlevu, že jí neublížil, ale zatlačilo ji do pozadí zděšení
z vlastního činu.
Byla již noc. Měsíc pátral po zemi svým mdlým jasem jako
reflektor a hvězdy připomínaly svíčky na hřbitově o dušičkách. Tisíce jich
blikalo na nebeské sféře. Anne u navršeného kopce hlíny celá prokřehla, ale
nemohla pryč. Čekala, dostaví-li se pocit smíření.
„Jak se dozvím, bude-li mi někdy odpuštěno?“ zašeptala vzhůru do hustě temného vzduchu. Pak opět zvedla meč. Slíbila jsem si, že ho vrátím Enrodovi, pomyslela si. Otočila s mečem v ruce. „Ty jsi nástrojem zkázy a můžeš za moje neštěstí. Co na tom, že tě vyrobil sličný lid!“ promluvila k meči. Na čepeli se rubínově třpytily kapky krve. Volal po boji. Byl žíznivý a nedočkavý. Jeho čas byl blízko a to chladné ocelové ostří to cítilo. Vzduch kolem něj přímo jiskřil. Do Anne vjela zlost.
„Nechci tě! Táhni pryč!“ vykřikla. Ze všech sil se
rozehnala a mrštila mečem do vzduchu ve snaze zahodit ho co nejdál. V tom
okamžiku se však ozval ohlušující hrom a celá obloha se na zlomek vteřiny
rozsvítila oslňujícím jasem. Anne padla na zem a zakryla si rukama uši. Téměř
okamžitě vše opět ztichlo, ale elfí meč již o zem nezazvonil.
Anne ležela dlouho schoulená mezi kamením neschopna si
představit, že by s takovou vinou ještě někdy mohla vstát a žít dál.
Bolest v jejím nitru byla krutá, spalovala ji a trápila víc, než bolest fyzická.
Kam se ten meč poděl? Uvědomila si, když už toho byla schopna. Mohu jeho zmizení chápat jako znamení?
Přemýšlela dlouho. Nakonec si rozvzpomněla na své poslání.
Musí ho dokončit i kdyby nastaly další obtíže. Již nebude hledět na sebe, ale
přijme všechno těžké, co ji potká, k odčinění své viny.
Poté,
co vstala a obrátila svou tvář k nadcházejícímu úsvitu, byly její oči opět
vyrovnané. Z jejích ramenou spadla polovina balvanu viny a zůstala ležet
na hrobě neznámého, jehož srdce zaživa vyhaslo a mysl spoutalo šílenství. Druhá
půle zůstala jako zející rána v dívčině srdci. Bude se hojit, ale nikdy se
zcela neztratí.
***
„Jak daleko ta obluda je?“ zeptal se Enrod Mili, když mu
v doprovodu dvou mužů donesla jídlo.
„Otec říkal, že se usadila v kaňonu. To je asi dvě míle odtud. Je tam takové vyprahlé dlouhé rozeklané údolí. V jednom jeho rameni teče Ledová řeka. Je tam taky sluj. Ve válečných dobách bývala úkrytem vesničanům. V celých skalách okolo je mnoho puklin, oken a otvorů. Nikdo neví, co všechno tam může žít. Rodiče mi zakázali v tu stranu chodit.“
„Přesto máš poměrně přesné informace.“
„Netvrdím, že své rodiče ve všem poslouchám,“ odpověděla
Mili a sklopila zrak.
„Teď bys měla.“
„Já vím.“ Mili podala stopaři chléb a kus sýru. „Musím ti něco říct. Možná je to hloupost, ale myslela jsem na to celý včerejší den a nemohu to vypudit s hlavy.“
„Poslouchám.“
„Jde o písničku, kterou mě učila babička. Tvrdila, že je
hezky stará. Nevěděla, kdo ji složil. Slova jsou zvláštní, mně se líbila hlavně
melodie.“ A děvče se dalo do zpěvu:
Stíny
skryly slunce,
strach
zahalil srdce,
země
rozpraskaná,
vodu
v sobě nemá.
Bojovník
tam stojí,
v ruce
čepel svírá,
obluda
se bojí,
a
kámen ožívá.
Hvězdy
propustily,
co
v sobě skrývaly,
smrt
v krvi spočívá,
kámen
zas usíná.
Mlhy
rozplynulé,
jitro
bílé střídá,
do
řek vláha vstoupí,
slavík
zase zpívá.
Z dívčiných úst
se nesly překrásné vysoké tóny. Stále se opakující nápěv sváděl
k nevnímání slov. Enrod je však poslouchal a přemýšlel nad nimi.
„Má vskutku pěknou melodii, viď?“ řekla Mili, když
dozpívala.
Půlelf zamyšleně přikývl.
„Babička říkala, že to není obyčejná píseň. Ani ona nevěděla, co slova znamenají, protože se ji naučila od své matky. Ale myslela si, že jestli se mají slova teprve uskutečnit, hovoří o kameni v rokli, kde se teď skrývá ta obluda.“ Dívčino nadšení začalo pomalu Enrodovi vadit.
„Co se stane s bojovníkem, se tam neříká, co?“
„Neboj, všechno dopadne dobře.“
V neustálém napětí a nervozitě uteklo několik dní.
Enrod se již vzchopil a svou přípravu nepodceňoval. Nezbylo mu nic jiného.
Jestli má umřít, alespoň to nebude pro jeho nedbalost. Lech mu donesl koženou
zbroj a kroužkovou košili a s velkou snahou mu naostřil ten kus spláclého
železa, kterému říkal optimisticky meč.
Den bitvy nadešel. Ves se seběhla, aby svého zachránce
doprovodila, ale hlavně mu znemožnila útěk. Enrod se jen trpce usmíval. Věděl,
že by mohl utéci již dříve, kdyby o to opravdu stál. Dokonce by byl schopný se
ven vysekat, ale jak hluboko by v tom případě klesl? Je lepší zemřít se
ctí a pro dobrou věc, než žít jako zbabělec a nevděčník. Přesto mu bylo těžko.
Nikdo nevěřil, že by mohl příšeru porazit. Některým ho bylo líto. Jen malá Mili
ve skrytu doufala v zázrak.
Odvedli ho na samou hranu kaňonu a spustili ho po příkrých
drolících se svazích. Lech pozoroval Enroda jdoucího zpříma dál roklinou a
v hloubi duše cítil, že ho posílá na jistou smrt. Enrod přidal do kroku.
Vyhnout se tomu již nemohl, nemělo smysl dál to oddalovat. Pohlédl na meč a
sevřel ho pevněji až mu klouby na ruce zbělely. Viděl už temný vchod do sluje a
věděl, že vejít dovnitř je jako nechat se pohřbít zaživa. Proto raději
vyčkával. Nic se tam zatím nehýbalo, ale on tušil, že je pod ostražitým pohledem.
Po trávě ani stromu nebylo v širokém okolí ani stopy. Dokonce i dřívější
bažina se tu proměnila na suchem popraskanou černou zem. Uprostřed mrtvé
planiny stál onen popisovaný kámen. Byl celý černý a místy rozteklý. Den tu
potemněl, a tak si Enrod ani nevšiml, když na oblohu vystoupily první hvězdy.
Není to drak, ujišťoval se. Draci již neexistují. Když byl
malý, ještě pár posledních přežívalo. Vždy si snil, že jednoho uloví a bude
nosit jeho špičák na krku. Než však stihl dospět v muže, draci zmizeli.
Jen jedinkrát viděl strašlivou obludu prolétat krajem. Její obrovité tělo se
neslo vzduchem přímo nad ním a on si uvědomil, že by její zub sotva unesl. Ne,
tohle tedy není drak, ale svými způsoby se mu velice podobá. Stopař pozvedl
meč, ale při pohledu na něj ho zase zklamaně spustil. Nebude netvora schopen
ani zranit, ne s touhle ocelí. Alespoň s ním zazvonil o zčernalý
kámen a vykřikl: „Vyjdi ven, nadešel konec tvých dní!“ Dodal si tímto
starobylým zvoláním trochu nové odvahy.
Bylo však stále ticho a napětí rostlo. Pak se z rokle
ozval zvuk unikajícího plynu a vzápětí nato rachot nejméně stohlavé armády.
Obluda se ukázala a Enrod, který již v životě viděl mnoho příšer, zalapal
po dechu.
Její obrovská hlava pokryta kovovými pláty byla lemována
zuřivě rudými plochými kostními výrůstky. I na nich bylo samozřejmě brnění.
Hlava, velmi vzdáleně podobna býčí, nesla kromě toho ještě dva ohromné rohy.
Držela je však vzhůru, jakoby ji ani netížily. Zbytek velikého těla byl téměř
nepopsatelný, protože vypadal jako slepenina mnoha zvířat. Silný hrudník, na
kterém se ocelové pláty dokonce překrývaly, dmýchal do strašlivé tlamy oheň,
jenž tavil kámen. Enrod měl pocit, že i svaly na nohách obludy byly železné.
Každá ze čtyř dlouhých končetin byla zakončena ostrou divoce zohýbanou čepelí.
Ani ostny, pevně zapuštěné do plátování stehen a hýždí, nevypadaly, že tam jsou
pro parádu.
Zvíře se na okamžik zastavilo, aby si útočník stihl udělat
obrázek o marnosti celého svého počínání. Enrod se však jen pevně rozkročil a
zhluboka se nadechl. Z boje se
neutíká, pomyslel si, i když naděje na úspěch se ztratila kamsi do
nedohledna. Setkání se mnou si bude
alespoň pamatovat, zatracený ostnokožec! Hořce se pro sebe usmál.
Příšera se vrhla vpřed. Nechtěla boj skončit rychle,
jediným mocným výdechem. Měla takovéto opovážlivce svým způsobem ráda. Vždy ze
sebe dostali to nejlepší… než zemřeli. Bez nich by byl její život o poznání
nudnější. Ještě ji nikdy nikdo nezranil. Enrod v té chvíli zapomněl na
všechno a na všechny a vrhl se po příšeře. Musí, přece musí mít zranitelné
místo! Každý drak jedno má. Ona ale není drak!
První střet proběhl velmi rychle a zuřivě. Enrod se mrštně
vyhnul čepeli i bodákům, ale jeho meč pouze zazvonil o ocel na přední končetině
zvířete. Rychle se otočil právě včas, aby uskočil před dalším ostřím jdoucím mu
po krku. Věděl, že si s ním potvora jen hraje. Pro něho to však hra
nebyla. Ještě několikrát se dostal blízko a jeho meč sklouzl po hladkých
plátech, ale nikam to nevedlo.
Obluda si navíc řekla, že trocha ohně třeba celou věc
vyřeší. Vzduch nad nazelenalým plamenem jdoucím z její tlamy se vlnil a
praskal malými výboji elektřiny. Enrod měl skutečně namále, ale stihl sebou
hodit na stranu rychleji, než obluda čekala. Těžce dýchal. Ve vzduchu bylo něco
nezdravého. Neustále kličkoval mezi bodci zvířete a hledal. Zuřivě hledal to
malé mizerné zranitelné místo, které jediné ho mohlo ještě zachránit.
Pak se to ale stalo. Oplátovaná přední noha zvířete ho
překvapila zezadu a mocným úderem ho srazila na zem. Dopadl vedle temného
kamene, o který si odřel ruku. Než opět popadl dech, přitiskl ho těžký kloub
druhé končetiny a veliká hlava chrlící oheň se otočila, aby jí neunikl konec
pěkného souboje.
Enrod byl v koncích. V pevném sevření nemohl
dýchat, a navíc mu z ruky vypadl meč. Ucítil krev stékající mu po zádech a
štiplavý zápach v ústech. Na co
ještě čeká? pomyslel si. Pak si náhle všiml jednoho odstávajícího hrudního
plátu na dosah od sebe. Byl docela malý, ale místo pod ním bylo dost velké, aby
jím prošel meč. Sevření pomalu sílilo. Ještě trochu a stopařův hrudník tu tíhu
neunese.
Lechu! Slíbil´s že půjdeš se mnou, teď bych tě potřeboval! … Ještě ne! Ještě nechci odejít! Anne!
Tyto myšlenky spolu se vzpomínkami prolétly jeho zmučenou
hlavou ve zlomku sekundy. Poté tmavou oblohu roztrhl ohromný záblesk korunovaný
ohlušující ránou. Obluda sebou cukla a na okamžik polekaně povolila drtivý
stisk. Enrod oslepenýma očima zíral na kámen po svém boku, který byl dožluta
rozpálený. Na jeho vrcholu se v měsíčním světle třpytil jeho vlastní elfí
meč. Enrod již nepřemýšlel, jak se tam zbraň dostala, vztyčil se, vytrhl čepel
z tuhnoucího kamene a vší silou, které byl ještě schopen, ji vbodl za
odstávající ocelový štítek ochromené potvory. Snažil se odhadnout směr srdce, ale
nikdy tak strašné tělo neviděl. Uvědomil si, že taková zrůda ho může mít
kdekoli.
Zvíře se prudce zachvělo, jak jím prošla dosud neznámá
bolest. Enrod silně svíral meč, který se začínal ohřívat od vnitřní výhně
zvířete, a snažil se ho vbodnout co nejdál. Bestie sebou divoce a zmateně
zatřásla, div stopaře nerozdrtila. Chtěla vstát a utéct, ale už to nešlo. Pak
vydala ze svých plic strašlivý řev, při kterém se Enrodovi téměř vařila krev v hlavě,
ale uši si nezacpal a pokusil se s mečem v ráně otočit.
Kolem zabodnuté zbraně začala vytékat zelená tekutina. Tam,
kde potřísnila Enrodův oděv, rychle vypalovala díry. Vzápětí za zelenou
jedovatou krví začal z rány unikat také nazelenalý těžký plyn a plazil se
při zemi. Když vnikl do stopařových plic, udělalo se mu špatně. Meč, jenž stále
pevně svíral, byl již velni žhavý a pálil jeho ruce. Enrod ho však nechtěl
pustit, až již dále nemohl. Nechal meč v ráně, do které se již vtavil, a
z posledních sil se odpotácel kousek od umírající bestie.
Ještě jednou zraněná obluda zařvala, a pak se
s příšerným rachotem zhroutila do louže své žíravé krve. Její tělo
okamžitě vzplálo zeleným plamenem a žár v místě, kde ležel Enrod, byl
téměř nesnesitelný. Elfí meč se v jejích útrobách roztavil jako včelí
plást vhozený do pece.
Všechno obrovské vyčerpání, které bylo zatlačeno do
pozadí bojem o život, teď na Enroda dolehlo tak, že se nemohl ani pohnout. Ruce
i mnoho jiných míst na těle měl popálené. Vdechoval zelený opar a věděl, že je
jedovatý, protože způsoboval bolestivé křeče svalů. Ležel tam dlouho a nevěděl,
kolik ještě vydrží. Necítil ani radost, uspokojení, ani hrdost. Byl jen
k smrti unavený a z bolesti by nejraději křičel. Kdyby měl sílu.
Několik sečných ran na zádech stále krvácelo. Přál si zemřít a zároveň toužil
žít dál. S Anne. Slyšel sám sebe, jak hlasitě sípavě dýchá. Zavřel oči,
jež ho pálily, jakoby hořely. A pak, nevěděl, kdy k tomu došlo, konečně
ztratil vědomí.