Kapitola druhá
Sláva! Loď konečně vplula do přístavu. Zdejší elfové oblečeni do zlaté, bílé a veškerých krémových odstínů, se sbíhali, aby přivítali poutníky. Bylo na nich vidět radostné očekávání. Jako bratři, kteří vítají domů dlouho ztracené, ubohé sourozence. Frodo s úžasem pozoroval jejich ušlechtilé, krásné, usměvavé tváře. Bylo mezi nimi mnoho elfských dívek nebo žen, které se svým půvabem mohly rovnat nebo dokonce předčit i Galadriel, o které si Frodo myslel, že nad ní žádná svou krásou nevyniká.
Ale to už byla k lodi přistavena plošina se zdobeným zábradlím a cestovatelé se vydali na pevnou zem. Bilbo, který už nebyl ani zdaleka tak ospalý a unavený, jako býval, a Frodo, pozorovali, že elfové nejsou ani trochu překvapeni z neobvyklých pasažérů. Zdravili se s nimi, ptali se, jaká byla cesta a vedli je na už připravenou hostinu na uvítanou. Zřejmě měli vlastní zdroje velmi přesných informací.
Společnost vešla do prostorné prosluněné místnosti, uprostřed níž stál bohatě prostřený stůl. Na umně zhotovených mísách ze vzácného tmavého dřeva tu leželo jídlo, jaké Frodo dosud nikdy neviděl a neochutnal. Bylo tu ovoce překrásných tvarů a vůní, sýry, zelenina, neznámé druhy mas a mořských tvorů a nápoje veškerých barev v nádherných číších.
Frodo i Bilbo byli samozřejmě ohromeni a nadšeni. Naprosté štěstí však Frodo pocítil, až když začala hostina. Elf Estlain, Pán přístavu, přivítal obřadně všechny poutníky a seznámil je s těmi, kteří je ještě neznali. S největší úctou pak uvítal Gandalfa.
Hostina trvala dlouho do noci a po setmění ozařovaly sál tisíce narůžovělých lucerniček svázaných do trsů visících z klenutého stropu. Byl to úchvatný pohled, který rozehříval i ty poslední smutky a rozpouštěl jizvy v srdci. Sálem se nesla tichá hudba, jenž dokreslovala atmosféru a nijak nebránila konverzaci. Vše bylo příjemné a nad vším se vznášela radost stolovníků. Ačkoli Frodo od té doby zažil ještě několik podobných hostin, tato byla natolik výjimečná, že si ji pamatoval do konce života.
Když už ani on ani Bilbo nemohli udržet víčka, vzaly je dvě překrásné elfky za ruce a dovedly je do pokojů pro hosty.
„Zítra na vás, milí, čeká překvapení. Hezky se na to vyspěte.“ Frodo v polospánku slyšel, jak vznešená elfka šeptá přání dobré noci ve své mateřštině a mizí v šeru na druhé straně.
Elfské místnosti nemají dveře ani okna. Jsou však elegantní, strop visí na nádherně zdobených sloupech a oblých kusech stěn především s květinovými ornamenty. Každé elfské město je jiné, každé má jinou barvu, nádech, atmosféru. Avšak tu lehkost a důmyslnost staveb mají všechna společnou.
Frodo se probudil. Ležel na posteli, která skutečně vypadala, jakoby visela ve vzduchu jen na krajkových stuhách, a přece se ani nepohnula nebo nezakolébala. Posadil se a rozhlédl. Místnost byla zaplavena sluncem a plná vůně. Když vyšel ven, narazil na dva usměvavé elfy v šatech pomocníků Pána přístavu. Zavedli jeho a později i Bilba na snídani, a pak je s povzbuzujícím výrazem ve tváři vzali na „výlet“.
Celou cestu je někdo zastavoval, zdravil a nabízel své služby, budou-li něco potřebovat. Pomalu opustili nejkrásnější část města, kterou všichni obyvatelé používali na shromažďování, oslavy a zábavu. Míjeli vysoké a silné mallorny a ještě jiné stromy, které Frodo neznal. V jejich korunách bylo mnoho elfských obydlí. Někteří však nebydleli na stromech, ale v důmyslných a nádherných domech podobných palácům. Žádný, ani ten nejhezčí lidský příbytek, se jednoduše nemohl srovnávat s fantazií, ve které žili nesmrtelní. Žádný tvor, který nikdy elfské město nenavštívil, by si ho nedokázal představit, ani kdyby mu ho dokonale popisoval sám jeho obyvatel.
Při cestě Frodo s Bilbem procházeli mnoha oblouky, podchody i květinovými zákoutími. Stavení byla tak propojena s přírodou, že s ní téměř splývala. Stromy a jiné rostliny vrůstaly, proplétaly se a opět vyrůstaly s příbytků jako jejich neoddělitelná součást. Na terasách a parapetech cvrlikali ptáčci, jejichž rozmanitost byla až neuvěřitelná. Místy dokonce protékala domem říčka. Tvořila půvabné scenérie, když omývala četná nádvoříčka. Příjemné ticho jen tu a tam rozřízly vysoké hlasy hrajících si elfských dětí nebo tlumený zpěv elfa na některém z mnoha shromažďovacích míst. Jak se toto město stavělo, pamatovali jen ti nejstarší z elfů. Nad tím, kde se bere tolik jídla a jiných potřebných věcí pro tisíce obyvatel, už Frodo nepřemýšlel. Elfové měli rádi svá malá tajemství. Pojednou, tak nějak přirozeně a nenápadně vymizely poslední břečťanem obrostlé zídky. Frodo s celou skupinou začal stoupat do mírného svahu. Elfové ho pohotově seznamovali s okolní krajinou a pojmenovávali pro něho do té doby neznámé rostliny a sem tam i nějaké zvíře. Prošli řídkým, svěže zeleným lesíkem a narazili na nízké schůdky otáčející se kolem kopečku, z něhož rostly stromy. Sešli asi o osm stupňů níž a … Oba hobiti naráz vykřikli překvapením.
„Jak jste to dokázali?“ Ptal se Bilbo celý zkoprnělý. Za okamžik již měl slzy v očích.
„To přece nemůže být… Je to možné? To je DNO PYTLE!“ Frodo měl na okamžik zase pocit, že špatně vidí. Překvapení se však zanedlouho změnilo v radost, protože skutečně stáli před téměř dokonalou replikou své milované nory. Tento příbytek byl nejbližší každému hobitímu srdci. Ačkoli spali již v mnoha pohodlných a přívětivých postýlkách, jen v té pod zemí se mohli cítit skutečně jako doma. Oba se se smíchem vrhli dovnitř nebrajíce příliš velké ohledy na svůj elfí doprovod. Ti šli uctivě za nimi dovnitř a na jejich tvářích se odrážela spokojenost jejich nitra.
Frodovi nebylo sice jasné, kde se mohli elfové naučit hloubit nory, ale posledních pár dní zažil tolik překvapení a podivuhodných věcí, že se nechal unášet čistou radostí a plnými doušky vychutnával ten příjemný pocit jistoty, který zažíval jen ve své noře. Čím více prošel pokojů, tím byl užaslejší, ale největší vlnu nadšení vyvolala, jak jinak, spižírna.
Po chvíli už ani on ani Bilbo nenacházeli žádná nová slova na vyjádření díků, a tak umlkli a tiše, ale se zářícíma očima, dokončili prohlídku. Když opět na doporučení elfů vyšli ven do jasného dne, spatřili nedaleké jezírko, do něhož ústil maličký potůček, nebo spíše stružka, která dál pokračovala do nepříliš vzdáleného moře. Na hladině jezírka plavaly modré květiny podobné našim leknínům a v jejich kořání se honily třpytivě stříbrné rybky.
„Dají se jíst?“ Zeptal se Bilbo pro sebe. Frodo, který byl naštěstí jediný, kdo tuto poznámku zaslechl, ho nenápadně rýpl do žeber. Stařík se na něho skoro provinile usmál.
Protože to bylo do přístavního města coby kamenem dohodil, chodívali tam hobiti téměř denně.
Asi po týdnu nastalo na Ostrově opět loučení. Galadriel, Elrond a většina elfů z jejich družiny znovu nastoupila na loď, aby dokončili svou vytouženou pouť. Valinor je volal. Gandalf jel sice také, ale slíbil, že se co nevidět vrátí oba hobity zkontrolovat.
Námořní doprava mezi Tol Eressëi a Valinorem fungovala velmi dobře a elfové mohli tuto trasu podniknout bez omezení. Mnohým se život na Ostrově zalíbil. Zamilovali si četné zálivy a na výběžcích a poloostrůvcích si budovali své paláce. Nemohli prostě necítit vlahý teplý mořský vánek, který do Valinoru nepronikl hradbou předních štítů hor. Krása Valinoru byla uvnitř, její tajemství bylo veliké, přesto se však někteří odtamtud vrátili a rozhodli se žít pod křídly mořských ptáků.
Ostrov žil z ryb. Rybáři lovili stovky druhů a nikdy nepocítili nedostatek. Každé ráno vyplouvaly štíhlé modré rybářské plachetnice. Ryby je na vodě téměř neviděly, stejně jako blankytné sítě nečeřící vodu. Na zemi nebylo lepších a zručnějších rybářů nad Tol Eressëiské.
Vznešená elfí fregata rozřízla vodní plochu a doprovázena zpěvem odnášela lórienskou královnu spolu s knížetem Elrondem a ostatními poutníky domů. Frodo nevěděl, zda ji ještě někdy uvidí a bylo mu to líto. Jemu ani Bilbovi nebylo samozřejmě cestování na západ dovoleno. Do Země nesmrtelných nikdy žádný smrtelný nevstoupí. Frodo po tom ani netoužil. To, co ho obklopovalo, nedávalo prostor na uvažování o něčem lepším. Navíc, dobře znal pověst o Númenoru…
„Obeplují ostrov, potěší se jeho krásou. Bude to pro ně rychlejší, než putovat vnitrozemím na druhou stranu do Zlatavého přístavu,“ slyšel Frodo elfa stojícího za ním na molu.
„Co je ve vnitrozemí?“ zeptal se, i když si nebyl jistý, jestli elf mluvil s ním.
„Na ostrově je pět velkých sídel, jako je toto. Čtyři jsou při pobřeží a jedno je uvnitř ostrova. A co je tam ještě? No, to nejlépe vědí lovci, je jich tu několik. Je tam síť pěšinek a cestiček, rozsáhlé řídké lesy, jezera, loučky a sem tam i nějaké osamělé obydlí. Asi dvě míle do nitra ostrova ční nejvyšší vrchol, který je vidět i odtud, pohleď.“ Frodo se tím směrem zadíval a skutečně spatřil mezi nízkými mraky vrcholek kopce.
„Není nijak vysoký,“ pokračoval elf. „Dokonce na něj vede pěšina. Hora má jméno Valcenaicalë, protože za čistého jasného dne můžeš dohlédnout do Valinoru a dokonce i spatřit velký Taniquiethil zářící a slavný, na němž dlí sám Manwe. Ale prozkoumej si přece vše sám, co já bych ti odhaloval tajemství, která na tebe čekají. Jedno ti však ještě povím. Ostrov není tak malý, jak by se ti třeba zdál, kdybys nad ním přelétal na orlích křídlech, ne, to není. Pochybuji, že za celý tvůj život (a bude, myslím, velmi dlouhý) ho celý projdeš a poznáš.“
„Děkuji, Etlaiëre,“ řekl Frodo povzbuzen.
Následující týdny trávil kratšími či delšími cestami po okolí. Bilbo s ním však nechodil. Často zůstával v noře nebo v Přístavu. Psal básně, skládal písně a hodně naslouchal elfským mistrům tohoto umění. Byl velmi stár a přece velmi šťasten. Frodo ho často pozoroval, jak jen tak sedí na skále na pobřeží a jeho zrak je upřen do dáli, na moře. Sledoval vodní ptáky, měnící se vlny a mořskou pěnu, kreslící na hladině úchvatné krajkové obrazce.
„Pojď už domů, Bilbo, vždyť je skoro tma,“ nabádal Frodo láskyplně strýčka.
„Ještě chvilku, Frodíku, nespěchej tak. Vždyť je tu tak krásně.“
„To jo, to je,“ usmál se Frodo a přisedl si na kraj ohlazené klády. Když uchopil Bilba za ruku, přeběhl mu po zádech mráz.
„Bilbo, vždyť jsi jako led! Pojď honem domů, jsi nemocný!“ vykřikl a chvatně táhl starouška na nohy. Ještě víc ho však vyděsil Bilbův téměř netečný pohled, který k němu upřel.
„Honem, strýčku, pojď!“
„Frodo,“ řekl Bilbo a z tónu jeho hlasu bylo jasné, že hodlá říct něco velmi důležitého. „Vždyť přece víš, že každý smrtelník musí jednou odejít.“
Frodo nic takového slyšet nechtěl. „Co to povídáš, Bilbo!“
„Jsem teď nejstarší hobit, jaký zatím žil ve Středozemi i na Ardě a to mi stačí. Já už víc nechci, nepotřebuji. Viděl jsem toho tolik a to, že jsem mohl poznat vznešené elfy, ze mě udělalo věčně žasnoucího hobita. Můj čas tu je u konce, Frodíku.“ Starcovy oči se obrátily na Froda laskavě, ale s vážností. Frodo pochopil, že Bilbo nežertuje.
„Bilbo, ještě ne! Co bude potom se mnou? Co tu budu bez tebe dělat?“ Život bez strýčka si Frodo nedovedl představit. Ani o tom nikdy neuvažoval. Měl zato, že ho stařík přežije a v několika chvílích svého života to bylo docela možné.
„No, co bys tu dělal. To, co dosud. Už dávno mě nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen žijící důkaz toho, že je vše v pořádku. Takový je ale běh věcí a je to tak dobře. Neměj strach, něco mi říká, že to není loučení navždy.“
Frodo tvrdošíjně vrtěl hlavou a do očí se mu vkrádaly slzy. Připadal si bezmocný a nechápal Bilbův klid. Dovedl ho do nory, ale měl pocit, že už mnoho času nezbývá. Rychle se snažil množstvím dek a peřin strýčka zahřát, ale jeho tělo chladlo, jakoby jeho duše byla již jen v srdci a hlavě.
„Mám někoho zavolat?“ zeptal se pak Frodo slabě. Svět se s ním točil. Bilbo byl pro něho tolik let otcem , matkou i nejlepším přítelem. Byl to jeho učitel a vzor.
„Ne, nikam nechoď. Ty jsi ten jediný, koho tu teď potřebuji.“
„Bolí tě něco?“
„Ne, už dlouho nic, jen ta zima je nepříjemná. Ilúvatar byl ke mně milostivý. Pomalu mě na tuto chvíli připravoval. Mé tělo zestárlo a zchátralo a já měl moře času se s tím vyrovnat. Díky Mu.“ Pak se na dlouho odmlčel. Nakonec znovu otevřel oči a ještě řekl: „Ale Frodo, neutápěj se v minulosti, protože budoucnost ti chystá ještě nejedno překvapení.“
Frodo ho vnímal pod příkrovem vlastního smutku a živil v sobě bláhovou naději, že ráno bude vše zase, jak bylo. Celou noc zadumaně seděl, hlavu opřenou do dlaně, v druhé ruce zahříval starcovy prsty. K ránu již pochopil, že je mrtvý. Zůstal v noře sám. Byl unavený a hladový, ale připadalo mu hrozné jíst, nebo dělat něco obyčejného, když strýček už to dělat nemůže. Nora mu připadala najednou šedivě a pustě.
Překonal největší beznaděj a donutil se vyjít ven. Jak krásně tam hřálo slunce.
Dnes by mělo pršet celý den a být zataženo, jako je v mém srdci, pomyslel si. Přece jen mu však zpěv ptáků a šustot větru v korunách stromů vrátil trochu tepla do duše.
Došel do Přístavu. Nemusel nikomu vysvětlovat, co se stalo.
Jeho tvář to prozradila za něj. Elfové ho obklopili s výrazy největší
soustrasti. Zanedlouho přichystali pohřeb. Nedovolili Frodovi dělat si
s ničím starosti. Asi půl míle proti proudu říčky ústící do jezírka před
norou byl krásný palouček. Na něm za zvuku žalozpěvů pohřbili Bilba a nad jeho
hrob navršili kopec hlíny. Již po několika dnech se zazelenal a posypal květy.
Komentáře
Přehled komentářů
M1thr1l... děkuju a doufám, že budeš pokračovat, dál (za půlkou) se to rozjede do větších obrátek a bude to trochu jiné, ale asi lepší. ;-)
Klobouk dolů...
(M1thr1l, 13. 8. 2008 21:18)Úpřímně řečeno, ta první kapitola mě tak nenadchla, protože mi v ní schází nějaké oživení, avšak v téo kapitole jsem již to oživení ( nebo spíše umrtvení :-)) našel. Vážně je to napsané moc krásně a navzdory tomu, že jsem kluk jsem to hltal a měl jsem skoro na krajíčku :-)) Good job... Jen tak dále!
Díky
(Elenwen, 31. 5. 2008 0:07)Galadriel z Lórienu... díky za tvoje krásná slova. :-)Jsem moc ráda, že se to líbí.
Krása!
(GaladrielZLorienu, 30. 5. 2008 23:43)Díky, mellon nín! Máš to moc krásné a myslím že by pana Tolkiena dojalo, jak to píšeš! Namárië!
díky
(Elenwen, 13. 8. 2008 21:28)