Kapitola dvacátá druhá
Když Anne neucítila náraz ani bolest vlčího sevření,
vytřeštila oči do tmy. Před ní ležel vlk s hrdlem proklátým oštěpem. Pak
uslyšela zaržání koně. V rudé záři ohně Anne spatřila postavu
v plášti, která se na svém hřebci míhala mezi vlky a její meč jen svištěl,
jak řezal vzduch a probodával jejich těla. Poslední překvapení vlci nečekali a
zmizeli do tmy.
Anne po chvíli ucítila jemné sevření silných mužských paží.
Trhla sebou, ale on si po krátkém zaváhání sedl vedle ní a zašeptal: „Už
nemusíš mít strach, moje malá. Jsem tu s tebou a už tě neopustím.“
„Enrode!“ na víc se Anne nevzmohla. Dala se do vzlykavého pláče a
těsně se ke svému zachránci přivinula. Cítila jeho bojem rozprouděný tep, jeho
teplo, které ji rozehřívalo a uvolňovalo. „Chyběl jsi mi. Řekli mi, že jsi
mrtvý,“ zašeptala.
Seděli tak nekonečně dlouho a vítr snad na okamžik ztišil
svou zuřivost, aby jim dopřál oddechu. Až za velmi dlouhou dobu Anne zaslechla:
„Jsi velice krásná, Anne. Skoro jsem tě nepoznal.“
„Chci žít s tebou. Udělala jsem, co bylo třeba,“ šeptala.
„Musíme dokončit tvůj úkol, viď?“
„Ano, čím dál víc cítím, že je to důležité a že to spěchá.“
Ani nevěděla, proč to řekla, ale najednou jí opravdu připadalo, že nemají moc
času. Oheň za nimi zapraskal a zhasl, ale Anne už strach opustil.
„Měla by sis odpočinout, budu na stráži,“ pohladil Enrod
Anne po zlatých vlasech, a pak ji jemně uložil na svůj plášť. Byl plný radosti
a nemyslel na únavu nebo zimu. Věděl, že tentokrát to bude jiné. Že už nepřijde
hořké zklamání a trpký konec. Anne se nebránila. Schoulila se do malého
unaveného klubíčka a za chvilku spala. Enrodovy bystré oči bloudily krajinou,
ale stále častěji ulpívaly na ladných křivkách jeho milé. Zbytek noci se mu
zdál velice dlouhý a jeho touha po té, již miluje, ho stravovala. Nebyl také
ještě zcela v pořádku a boj si vybral svou daň v podobě popraskaných
strupů a obnovených ran. K ránu ho již únava téměř zcela pohltila. Bdělého
ho držela už jenom láska a starost o Anne. Seděl tak, aby byla hobitka (jak jí
stále pro sebe říkal) v závětří a s hlavou skloněnou, ale očima na
pozoru, sledoval okolí.
Ráno mnoho oteplení nepřineslo a Enrod, i když tyto kraje
příliš neznal, se zachmuřil.
„Hlavní cesta by odtud neměla být daleko,“ povzbudil Enrod
Anne, jakmile se probudila. „Nikdy jsem po ní ještě nejel, ale na mapách jsem ji
už nejednou viděl.“
Anne byla po chladné noci prokřehlá, ale nedala to na sobě
nijak znát. Usmívala se a v ranním mdlém slunci vypadala jako víla. Enrod
si ji mohl poprvé prohlédnout. Anneina vysoká štíhlá postava byla jen o málo
menší než jeho, vlnité zlaté vlasy jí splývaly na boky a modré oči, které
viděly zem elfů, zářily jako hvězdy. Kdyby nevěděl, kdo Anne je, myslel by si,
že je to elfka. Ale i on se změnil a ne zrovna k lepšímu. Na jeho
vzpřímené, bojem o život pohublé postavě, visely hnědé chudé vesnické šaty,
místy oprané tak, že se trhaly, zamazané od krve, bláta a prachu. Mnoho ran se
ještě hojilo a zanechávalo po sobě tenké bílé jizvy. V jeho očích však už
nebyl smutek, ale naděje a znovu nalezená radost. Přesto si připadal vedle Anne
uboze a uklidňovalo ho jen vědomí, že ho dívka potřebuje a že ho miluje, o čemž
nepochyboval. Láska vidí víc, než dokáží zachytit oči. A Anne viděla někoho
docela jiného, než špinavého tuláka.
Brzy byli hotovi k odjezdu. Šerovan vypadal potěšen,
když opět spatřil svou paní. Bez protestů přijal na svůj hřbet oba poutníky a
nesl je rychlostí blesku vpřed. Cestou si povídali a dozvídali se mnoho
z příběhu toho druhého. Enrod některé věci zatajil, ale Anne si je docela
přesně domyslela. Společně se podivovali nad zázrakem s mečem a Anne se
velice ulevilo, když se mohla Enrodovi svěřit s tím, co provedla. Nezlobil
se na ni, což ji překvapilo. Po krátkém zamyšlení musela připustit, že kdyby u
toho tehdy Enrod byl, zabil by jistě toho muže sám a dřív, než se to povedlo
jí.
Den utíkal rychle, protože oba byli zcela zaujati jeden
druhým. Necítili hlad ani únavu, jen porozumění a lásku. Přáli si, aby to tak
zůstalo navždy. Jen rychlost, vítr čechrající vlasy a dvě tlukoucí srdce, nic
víc.
Odpoledne, poté, co si přece jenom dali malou zastávku na
svačinu, konečně narazili na cestu, po které se Šerovanovi jelo mnohem lépe a
rychleji. Silnice však už nebyla liduprázdná, tak jako v Kraji. Trousili
se po ní lidé, povozy, někdy i celé skupiny. Mlčeli, když míjeli kohokoli
v opačném směru a na jejich tvářích ležela únava a nejistota. Občas se
mezi sebou tiše bavili, a čím dál víc jich přibývalo.
Anne se na Enroda tázavě podívala. „Neměli bychom se jich
zeptat, co se děje v Gondoru?“
„Můžeme, ale nerozumím jejich smutku. Jsou to zvláštní
poutníci a je jich hodně,“ odpověděl Enrod a pobídl koně.
„A všichni jdou jedním směrem,“ poznamenala ještě tiše
Anne.
Šerovan se zdál být po dlouhé cestě unaven, proto sesedli a
kráčeli dál po svých. Lidé při pohledu na ně sklápěli hlavy a zrychlovali krok.
Bylo to zvláštní a trochu děsivé. Anne zalitovala, že nezůstali na stepi.
„Prosím vás,“ ptal se Enrod, „kam všichni jdete? Co se děje
v Gondoru?“ Ale oslovení lidé jenom zakroutili hlavou a otočili se jinam.
Až jedna žena při pohledu na Anne a trochu ze soucitu řekla: „Otočte se a
pojďte taky! Tam už se nedá dál žít. Je tam zima a král stále nechce ustoupit a
přestěhovat svůj dvůr jinam. Nechoďte do záhuby!“ Víc už jim nikdo neřekl. Anne
s Enrodem se na chvíli zastavili.
„Je skutečně nutné, aby ses tam dostala? Bude to asi dost
obtížná a možná i zbytečná cesta,“ varoval Enrod Anne, když zachytil její
bezradný pohled.
„Jestli je král tam, musím tam taky. Musím ho najít, jen on
otevře tu schránku.“
„Ale co když bude mrtvý?“
„Já budu důvěřovat Ilúvatarovi, že nám pomůže najít ho včas,“
řekla Anne odevzdaně. Enrod se cítil trochu zahanben, chtěl by mít také takovou
důvěru. Až doteď věřil hlavně sobě a svým schopnostem a kde nestačily, nedalo
se už nic dělat. Měli bychom si sehnat
pořádné oblečení, to v naší moci je, pomyslel si.
Pokračovali dál po silnici. Vedla je rovnou přímou cestou
do gondorské říše. Byla zhotovena velmi pracnou metodou, mnohdy zapuštěna do
terénu. Na frekventovanějších úsecích byla vydlážděna plochými kameny, což bylo
zatím ve Středozemi něco nevídaného. Král Aragorn skutečně nezahálel. Určitě by
ale nečekal, že právě po tomto veledíle budou lidé z jeho země hromadně
odcházet. Po pravé straně se na horizontu klenuly mohutné štíty Bílých hor,
jejichž vrcholky byly skutečně jako cukrové homole, a z druhé strany se
táhla nedozírná zvlněná rovina Rohanu. Někde v dálce pak plynula mohutná
řeka Entva, vtékající do nejdelší a nejkrásnější řeky Anduiny velkolepou
deltou. To vše ale poutníci nemohli spatřit. Čas od času šlo zahlédnout maličké
vesničky, které vyrůstaly nedaleko cesty, protože tušily snadnější obživu a
výdělek z poutníků. Anne a Enrod jeli až do setmění, a právě když se
chystali utábořit, narazili na vojenské ležení hned vedle silnice. Pod vlajkou
krále Eldariona se tu shromáždilo mnoho lidí chtějících přenocovat
v bezpečí. Enrodovi se mezi nocležníky moc nechtělo, ale když viděl, jak
je Anne unavená, neřekl nic a zavedl koně mezi řady stanů.
Komentáře
Přehled komentářů
nene.. nadpis, i kod opisuju. Na nic to neupozorni, proste se refreshne stranka ale prizpevek tam neni :( ale neresme... jdu cist dalsi dil :)
rada
(Elenwen, 18. 6. 2008 16:33)jé, to mě mrzí... já často přeba zapomenu opsat ten kód, nebo napsat nadpis, ale to vždy upozorní
komentáře
(tharin, 18. 6. 2008 13:47)nějak mi nejdou vkládat komentáře.. už tolik se jich někam ztratilo :(((
Věnování
(Elenwen, 18. 6. 2008 1:22)Věnuji své dlouholeté kamarádce hobitce Jarce. :-) Byla první, která mé dílko hodnotila. Ať světlo Večernice vede její kroky.
Re:rada
(Tharin, 20. 6. 2008 9:13)