Kapitola dvacátá osmá - poslední
Anne s Enrodem stáli na hradbách nejvyššího stupně
města a s radostí pozorovali návrat jeho obyvatel. Přicházeli nesměle.
Netušili, co se stalo a že je zima skutečně u konce. Mnozí se však veselili a
zpívali a ti přehlušili nedůvěru ostatních. Od úst k ústům se nesly
zprávy, zkazky i historky o udatném činu jejich krále, ale ani ti nejodvážnější
vypravěči nevystihli závažnost celé události.
Lidé brzy zapomínali na hrůzný strach, na smrtelnou zimu i
na uhynulý dobytek. Teplý vítr přinesl déšť, oblaka se naplnila životodárnou
vodou, tráva bujně narostla a z děr vylezla všelijaká zvířata. Vše se dělo
téměř zázračně. Příroda se snažila dostat do rovnováhy a nalézt opět ztracený
řád. Jakoby se rodilo dvakrát tolik zvířat, na stromech zrálo dvojnásob ovoce a
na záhonech zeleniny. Lidé měli plno práce, ale přesto každého dne netrpělivě vyhlíželi
králův příchod a začátek oslav. I Anne se stopařem byli plni nedočkavosti. Chtěli
se vzít. Jejich láska dospěla již dávno k tomuto rozhodnutí a čekání pro
ně bylo dlouhé.
Za několik dní dorazily první zprávy o ztrátách a škodách
v okolních zemích. Byly omračující. Největší ztráty však postihly jižní
země. Země, ze kterých pocházeli elitní bojovníci mající za úkol Annemone
zabít. Zemřela v těch zemích většina obyvatelstva. Nebyli uchráněni ani boháči
a vládcové.
„Zlo se vrací k tvůrci. Jak pošetilé je lidské
jednání,“ řekla Anne, která o krutých lidech snědé pleti dlouho uvažovala.
„Máš pravdu,“ řekl Enrod a sevřel její ruku. Trpké
vzpomínky na setkání s komandem měl v paměti ještě příliš čerstvé.
„Kdyby nás tehdy tolik nezdrželi, mohl by král zastavil
gorlaba mnohem dříve a jejich země by nepadly tak velké zkáze. Kdo jim jen mohl
o mém putování říci? Kdo jim nasadil do myslí obavy ze Světla, ke kterému
jdeme?“ řekla Anne a v mysli se jí vybavila vzpomínka na zlého kouzelníka
ze snů.
„Asi se to nedozvíme. Na světě působí i jiné síly než dobré.
Pádem Saurona neskončil veškerý zlý vliv na svět.“
Anne pohlédla do dálky. „Je mi jich líto, Enrode. Těch lidí
na Jihu, kteří si nemohli vybrat. Jejich král jim svým jednáním podepsal
rozsudek smrti.“
„Někteří mocní se nechají obsluhovat, místo aby sloužili.
Svět hned tak jiný nebude.“
„Možná jednou přece, možná…,“ Anne obrátila pohled
k Enrodovi. V její tváři zářila naděje. Pak ho políbila a nedbala na
možné pohledy lidí. S ním po boku ji problémy světa tolik netlačily.
Po třech týdnech se král konečně objevil na hradbách. Lid
jásal a zpíval a slavnost Nového léta započala. Slavila se potom každý rok ve
stejnou dobu po mnoho lidských generací. Nikdy však již nenesla takovou náladu,
jako poprvé.
V ten den došli dva zamilovaní konce své velké touhy a
byli před zraky lidu Gondoru, královskou mocí a s požehnáním Nejvyššího,
oddáni. Jejich láska se naplnila.
Pak si je vzal král stranou a podrobně je vyzpovídal.
Nechtělo se jim mnoho mluvit, netoužili po uznání. Přesto se Eldarion dozvěděl
vše podstatné o jejich cestě a v případě Anne i o jejím předešlém životě.
Sám panovník se zasadil, aby tento příběh byl zaznamenán. Na věčné časy,
slíbil. Věčnost se však nedá předvídat. Je příliš dlouhá pro lidskou
představivost.
Král pak učinil Enroda s Anne čestnými občany své země a
doživotními přáteli panovníka a byl by děkoval a smál se, zbaven tíhy samoty a
odpovědnosti, ještě dlouho, kdyby ho novomanželé nezarazili.
Jediné, co si Anne přála jako výraz díků, byla záchrana
Roklinky před naprostým zničením. Král s radostí vyhověl, vždyť šlo o
místo, které jeho otec velmi miloval. Jakmile odešel Strážce, přesídlil tam
část svého dvora a zařídil opravy.
Lothlórien upadl v naprosté zapomnění. Jako říše
pohádek ve chvíli, kdy dítě dospěje. Něčeho je však třeba se vzdát, aby mohlo
přijít jiné…
Novomanželé se pak rozloučili s Eldarionem a jeho
sestrami a zmizeli z paláce. Vytratili se v tichu z města,
procházeli obnovenou zemí, dýchali svěží letní vzduch a milovali se.
V těch dnech se pro ně zastavil čas a nevnímali starosti ani nedostatky.
Příroda kolem nich bujela, ptáci zpívali, voda v potůčcích zurčela a oni
se toulali kraji, které ani neznali, nebo znát nepotřebovali. Nepočkali na díky
či snad pocty za podíl v záchraně Gondoru a celé Středozemě. Zmizeli beze
stop, bez zbytečných průtahů.
Na dlouhý čas se usídlili v kraji zvaném Belfalas, na
dohled moře, které Anne tolik milovala. Usínali za zpěvu mořských ptáků a
šumění vln narážejících na skaliska a Anne byla konečně opět doma. Jen občas se
do jejich líbezného kraje donesly zprávy o dění v říši. O tom, jak se král
oženil a zplodil syna a dceru, či o tom, jak pokračují stavby
v Osgiliathu, dávnověkém a budoucím hlavní městě Gondoru.
Jednoho dne, krátce poté, co Enrod dostavěl dům, přišel
Legolas následovaný svým věrným přítelem Gimlim.
„Chci se rozloučil, bratře, a smazat tíhu, která by, jak
správně řekla tvá paní, příliš tížila mou loďku.“
Enrod byl překvapen, ale jeho srdce se nezatvrdilo a svému
bratru odpustil.
„Dlouhé bylo mé čekání a soužení v této zemi,“ řekl
elf, „mocná paní Galadriel mě před mořem varovala. A měla pravdu, nikdy jsem na
ně nezapomněl a čas se již naplnil. Uvidím poprvé břehy blažené Elfie, uvidím
také tvé rodiště, Anne.“
Annemone zazářily oči, jak to Enrod dosud nikdy neviděl.
„Pověz tedy vše, co víš o tom, co se zde událo, ať se se mnou ti, co mě znali, potěší,
příteli můj,“ řekla a měla velikou radost v srdci.
Poté doprovodili Legolase a Gimliho do Ithilienu, kde si elf
již dříve vyrobil šedou loďku. Oni jediní viděli velkého syna temných elfů
opouštět rodné břehy a následovat nekonečnou touhu svého lidu. Trpaslík Gimli
jel s ním a byl to nevýslovný dar, který obdržel. Vskutku neobyčejné věci
se udály a síla přátelství navěky sblížila obě dlouho znesvářená plemena.
***
Enrod ani Anne však nevydrželi dlouho žít na jediném místě.
Zanechali milý domov, do kterého se často vraceli, a toulali se zemí, kterou
Anne dosud neznala. Enrod jí ukázal mnoho krás Středozemě a mnohé spolu teprve
objevili. Nikdo nemohl s jistotou vědět, kde a kdy se opět ukáží. Jednou
překvapili stařičkou Elanor v její chaloupce, pak se objevili
v Esgarothu, jezerním městě blízko Osamělé hory, kde měl Enrod několik
přátel. Tajně navštívili Mili ve vesničce na pomezí Rohanu. Když se doslechli o
velkých změnách v Gondoru, přispěchali, aby viděli veliké panovníkovo
dílo.
Král skutečně nezahálel a vyplnil mnoho let svého života budováním
chrámu. Anne a Enrod stanuli v Osgiliathu, nynějším srdci obnovující se
gondorské říše, před velkolepou katedrálou, stánkem Jediného. Král učinil sny
skutečností a rozeslal moudré muže nesoucí Dobrou zprávu: Ilúvatar nás
zachránil. Náš Bůh se o nás stará a naše pokolení bude požehnané jako
v dobách ztraceného Númenoru.
Nešlo to sice, jak předpokládal, vždyť lidé nejsou ovce,
které uvěří čemukoli, co se jim řekne. Ale pomalu, s trpělivostí a láskou (a
jistě i přispěním Jediného) začala víra plnit lidská srdce. Čím více jich
věřilo, tím rychleji chrám rostl. Stoupal do oblačné výše a smělosti a celou
svou nádhernou velkolepostí oslavoval činy Nejvyššího. Bělostné mramorové podpěrné
pilíře tenké jako baldachýny zdobily sloupoví a vymykaly se všemu, co lidská
ruka dosud postavila. Chrám byl zezhora otevřený a nezastřešený jako v dávné
svatyni na Númenoru. Osgiliath se mezitím proměnil ve skutečně slavné
královské sídlo, takže Eldarion přenesl svůj dvůr. Nastaly roky míru a
blahobytu, neboť Jediný zemi žehnal a vyslyšel mnoho proseb. Jeho dech vál zemí
a lidé si uvědomili, že to tak bylo vždy, jen to neuměli cítit.
Anne a Enrod vstoupili do ohromné hlavní lodě chrámu. Jaký
nádherný svatý přísvit plnil tato místa! Lidské hlasy se tu ztišily, kroky
zpomalily a srdce se otevírala velkým věcem. Velkým slovům i velkému mlčení
v té nadpřirozené samotě prodchnuté Jeho přítomností.
Anne poklekla a z hloubi svého nitra děkovala tak,
jako již mnohokrát, ale tady to šlo lépe. Do očí se jí tlačily slzy vděčnosti.
Nechala je volně téci a byla na okamžik tak šťastná, jak mnoho lidí nikdy
nebylo. Cítila se velmi odpočatá a připravena na cokoli, co před ní On položí.
V ten den pocítila pod srdcem první známky života. Nového života, který
ponese Frodovu ušlechtilou krev do dalších generací. Tato linie, stejně jako
linie královská, nezahyne. I kdyby roky plynuly pořád dál a dál, nesejde ze
světa jeho dědictví.
Kéž by to byl
věděl, pomyslela si Anne. Cosi uvnitř ji
ubezpečovalo, že to tatínek ví.
„Podívej Anne, to jsi ty,“ vytrhl ji Enrod z tichého
blaha. Vzhlédla a spatřila překrásné obrazy lemující boky postranních lodí.
Dopadaly na ně paprsky štíhlých vysokých oken a kolem se vznášela zvláštní
příjemná vůně.
Král si dobře zapamatoval její vyprávění. Anne
s úžasem hleděla sama na sebe ve chvíli, kdy se svitkem v ruce
pokleká před králem. Celý výjev působil tak slavnostně!
Vypadalo to trochu
jinak, pomyslela si Anne, ale pak se
pousmála. Vždyť na tom tak nezáleží.
Obešla pak s velkou radostí všechny již dokončené
malby. Některé události na nich neznala stejně, jako téměř sto dvacet let
historie Středozemě. Před jedním obrazem se zastavila. Pohnulo s ní
dojetí.
„To je můj otec!“ zašeptaly tiše její rty. Její pohled se
vpíjel do výjevu, na kterém stála malá postavička zahalená oslnivým světlem.
Paprsky toho Světla bořily stěny cely.
Toto byl poslední obraz, jenž Anne spatřila. Pak objala
svého muže a následovala ho pod bezmračnou jarní oblohu. Bylo to již jaro úplně
jiného roku, než ve kterém opustila rodnou zem, aby našla zem novou. A šli pak
dlouho a pomalu, šli domů.
***
„Jak dlouho bude trvat mír a hojnost, Anne?“ zeptal se
jednoho klidného požehnaného večera Enrod sedící nad kolébkou jejich
prvorozeného.
„Nemusím být věštkyně, abych ti odpověděla,“ řekla Anne a
její tvář, dosud jasná a veselá, zvážněla. „Tak dlouho, dokud lidé nezapomenou na svého
Otce. Dokud budou mít na mysli jeho zákony, které má každý z nás již od
narození, a budou je ctít, nemusí se budoucnosti obávat. Dokud synové
nepohrdnou dědictvím otců, dokud se z paměti lidstva nevymaže vzpomínka na
Nejvyššího, budeme pod jeho ochranou. Toto je věk lidí a bude dlouhý. Nečekají
nás však jen světlé dny, jako byl ten dnešní. Přijdou i bouře, tma a změny.
Lidé jsou slabí a jejich paměť je neskutečně krátká. Tak, jak střídá podzim
léto, přijde nová generace. A s ní i nové plány, nový způsob života. Co z toho,
co máme, jim dokážeme předat? Podaří se nám uchovat jim víru? Jestli ne, sami
se o dny míru a radosti připraví. Dobrovolně vyplní zlé plány. Koho? Morgoth i
Sauron svou moc ztratili. Každý věk však bude mít své zlo, svou hrozbu visící
nad hlavami věrných. Bude na nich, jak se k ní postaví.“ Anne zamyšleně
hleděla před sebe.
„A to říkáš, že nejsi věštec?“ pokusil se Enrod úspěšně
prolomit vážnou chvíli. Její slova v něm však zůstala, protože málo ze
slov této ušlechtilé paní zmizelo bez odezvy.
Anne na temné myšlenky rychle zapomněla, jakmile se
podívala do kolébky. V hlubokých chlapeckých očích se zračila nevinnost a
čistota, jakou je možno spatřit právě jen tam. Dítě na ni klidně hledělo a Anne
plna lásky políbila svého muže.
„Neboj se, temné doby sice přijdou, ale ani naše dítě se
jich ještě nedočká,“ usmála se vesele a nikdy víc již o tom nemluvila.
Měla však pravdu. Věk lidí je jako mrknutí oka. Dějiny se
řítí vpřed. K novým časům, novým lidem, novým skutkům odvahy i zbabělosti.
Jednou lidé zapomenou a svět se opět ponoří do tmy strachu. Nebude to již
strach z nestvůr a démonů. Lidé se začnou bát jeden druhého. Začnou
poslouchat toho, který byl po celou dobu skryt, aby na konci věků mohl nadejít
jeho čas. Tohoto nepřítele již nelze porazit, ani zabít. Jediná naděje zůstane
chránit se ho, střežit se jeho hlasu, který vede do záhuby. Do zkázy větší, než
je smrt. Stále tu však zůstane víra, naděje a láska – nejmocnější zbraně
Ilúvatarových dětí.
Arda se opět změní k nepoznání. Její hory poklesnou a
nížiny budou vyzdviženy. Moře zaplaví zemi a na jiném místě vystoupí nové
ostrovy a pevniny. Elfové navždy zmizí z paměti všech a stanou se pouze
legendami a pohádkami pro děti. Trpaslíci skryjí svá sídla hluboko pod hory a
lidem se odcizí. I hobiti se ztratí v propadlišti dějin. Snad jejich umění
tiché chůze a bezvadných úkrytů nabude dokonalosti. Možná, kdo ví. Lidé
ovládnou svět a zaplaví ho, a přece budou stále zranitelní a smrtelní jako na
počátku. Jako v prvním úsvitu čarokrásné země Ardy.
Komentáře
Přehled komentářů
Poháněn zvědavostí dospěl jsem až k závěru. Díky za zajímavý příběh (i když jsem vlastně na těchto stránkách hledal původně něco trochu jiného). Řekl bych, že je pěkné - když příběhy Středozemě oslovují a budí fantazii při hře s nimi.
Ať na tvé příběhy dál svítí hvězdy! ;-)
Ahoj elfko :)
(Arcey, 19. 7. 2009 10:54)
Zatím jsem nic z tví tvorby nečetl, ale budiž mi odpustěno, tví stránky jsem objevil, len dnes. To víš, mnoho zim roztálo, kdy se naše cesty naposledy stretli. Doufám, že to brzy napravím. Kdyby si chtěla pro změnu zajít na stránky starého přitele, rád tě uvítam na mojich nových stránkach. Brzy budou míť lepší úptravu a budou bohatší, slibuji. A promiň mi za mou čestinu, stále v ní nejsem dobrý.
Tvůj přítel Arcey, kdysi dávno zvaný Alamon Rohatá prilba :)
Ps: Moc hezký stránky.
želva žábě ;-)
(Elenwen, 21. 8. 2008 13:30)Jů Žábo, vítej, ráda tě tu vidím. ;-) Děkuju za tvoje krásný hodnocení - vždyť ty jsi taky Borka. :-D Musím zase navštívit tvůj super blog, tak vtipně jako ty píše málokdo. :-)
...
(Žába, 21. 8. 2008 13:17)Elenwen...můžu nemít slov??? můj ubohý mozek vskutku nedokáže najít ty pravé výrazy, které by to vyjádřily...tedy jen ubohé, nicotné výškrabky...jsi BORKA (a to je u mně hodnocení nejvyšší)...máš mou obrovskou poklonu...a chatrně vystihují to slova krásný, nádherný úžasný...díky za to...MTR +++
;-)
(Elenwen, 15. 8. 2008 14:33)
Thirenio... nic krásnějšího jsi mi napsat nemohla, děkuju.
M1thr1l... vymýšlela bych moc ráda, ale zase tak lehko mi to nejde
Dobrá rada...
(M1thr1l, 15. 8. 2008 14:16)Tento příběh byl psaný velmi pěkně. Proto ti dám menší radu: Vymsli si vlastní svět, vlastní postavy (to by pro tebe neměl být problém) a vlastní příběh a napiš svou vlastní knížku :-)
krásný zážitek
(Thirenia, 13. 7. 2008 18:29)
Opravdu jsem to asi neměla dočítat, když už skoro zapadá slunce. Opravdu.
Cítím, jako bych... vlastně ztratila kus sebe. Jako bych někde ztratila část své duše, mám pocit, že mě tahle povídka navždycky změní a zanechá na mě stopy. Konec, ten konec, to je nejkrásnější konec, jaký jsem kdy četla :) A i když je to konec, je to krásný konec. Přiznávám se, já šťastné konce moc ráda nemám, ale tady je to nádhera. Poslední odstavec mě dostal-jako nic předtím. Obdivuji tě, že jsi to dokázala napsat. Děkuji ti za krásný zážitek, děkuji ti za to malé dobrodružství které jsem prožívala společně s postavami. Děkuji za všechno.
:o)
(Erestor, 29. 6. 2008 22:14)Díky. Bylo to moc krásné. A dost věcí mi to dalo (Nejsem až takový bezvěrec, jak se zprvu mohlo zdát.)
Věnování
(Elenwen, 29. 6. 2008 21:53)Poslední kapitolu chci věnovat mamince, důvodů je spousta, ale hlavně za korekturu a také podporu a povzbuzení. :-)
Dočteno
(Leaf, 9. 9. 2009 14:11)