Kapitola dvanáctá
Anne procitla celá vyděšená ze spánku. Nikdy v životě neměla
zlé sny, ale to, co viděla tentokrát… Zdálo
se jí, že vidí tmavou postavu v plášti z cárů. Hlavu měla zvrácenou
dozadu, v obličeji ďábelský výraz. Nejprve mumlala nějaká ohavná slova,
pak se otočila a skřehotavým hlasem udílela rozkazy postavám před sebou. Celý
obraz byl velice nejasný a rozmlžený. Pak se bytost v cárech zarazila, a
pomalu se podívala směrem na Anne, která ve svém snu strachy ani nedýchala.
Anne se posadila, třásla se a dřív, než se stačila
uklidnit, začala plakat. Všude okolo byla zatím ještě tma. Před očima se jí
ještě chvíli promítaly obrazy ze snu… a oči postavy v cárech. Mrazilo jí z té
tváře plnéh nenávisti. Jeho pohled byl ale něčím známý. Bylo v něm něco,
co již někdy viděla. Ano, ten neznámý byl kouzelník! Víc už o tom Anne nechtěla
přemýšlet. Byl to jen sen, ačkoli tak jiný než sny, na které byla dívka zvyklá.
Otřela si slzy, poprosila Ilúvatara o klid mysli a umínila si, že o tom nikomu
neřekne.
Ráno vyrazili brzy. Rozloučili se s Obilkou, který se
je ještě chvíli snažil přemlouvat k delšímu pobytu. Bezúspěšně.
Následující dny cesty utíkaly poklidně. Mohli sice zvolit
cestu z Hůrky přímo na jih po Zelené cestě, ale Anne si tak toužebně přála
vidět Roklinku, že jí nebylo možné nevyhovět. Vydali se tedy Velkou východní
cestou. Sluníčko hřálo, každou chvíli
potkávali v obou směrech poutníky, na silnici bylo celkem živo. Anne si
také všimla mnoha nových vesniček a samot, které vznikaly v okolí silnice.
Do hobitího kraje se nastěhovala poměrně početná skupina velkých lidí a žilo se
jim tu spolu dobře.
Co však Anne den za dnem znepokojovalo, byl Enrod. Musela
přiznat, že z něj má strach. Téměř nemluvil a Anne netušila, co se mu honí
hlavou, nijak se nesnažil cestu zpříjemnit a stále hledal nebezpečí. I tam, kde
snad ani být nemohlo. Anne navíc velice často cítila jeho pohled ve svých
zádech a nebylo jí to ani trochu pochuti. Už mu chtěla něco říct, ale vždy si
to rozmyslela.
Blížili se k Větrovským vrchům a počasí, zprvu tak
příjemné, se počalo měnit. Zvedl se vítr a citelně se ochladilo. Lidé na cestě
postupně ubývali, jak se cesta dostávala do méně obydlených končit. Ze silnice
také uhýbalo mnoho jiných cest, takže najednou šla naše skupinka osaměle.
Další den cesty Enrod opět nepromluvil jediné slovo. Svýma
bystrýma očima propichoval každé křoví nebo houštinu u cesty a mračil se. Anne
z toho nebylo dvakrát veselo a občas dostala i strach.
Vešli do lesa, který také chyběl v Anneině mapě od
tatínka. Obloha se mezitím zatáhla mraky, takže okolí potemnělo.
„Držte se blízko u mě!“ ozval se konečně Enrod. Elanořin
poník jménem Hop začal být nervózní a zpomalil. Větve stromů téměř zlověstně
šustily. Ochladilo se.
Něco leželo na cestě. Enrod se zastavil. Když ho Anne
dohonila, nezmohla se na víc, než zděšený výkřik. Rukama si zakryla oči a
začala se chvět. Na zemi před stopařem ležela zohavená mrtvola. V ruce
měla krátký meč a v druhé křečovitě svírala brašnu plnou svitků. Byl to
posel, listonoš. Některé papíry a pergameny byly rozházeny, rozdupány nebo
roztrhány kolem. O ně zřejmě vrahovi nešlo.
Když to Elanor uviděla, vzala Anne za ruku a táhla ji
stranou.
„To bude v pořádku, Anne, zapomeneš, neboj,“ těšila
jí.
Anne se vzmohla jen na tiché vzlyky. Slyšela sice mnohá
vyprávění o velkých slavných bitvách se spoustou padlých, ale nikdy neviděla
něco tak strašného.
„To jsi ji nemohl varovat, Enrode? Ona není jako ty. Není
ze světa, kde se na cestách povalují mrtví, víš?“ Elanor se zlobila. I ona byla
poděšená, ale přece jen se v jejím dlouhém životě už leccos seběhlo, a tak
měla teď pocit, že nehledě na sebe, musí chránit svou mladou přítelkyni. Držela
Anne v náručí a ta jí otřeseně plakala na rameno.
Bylo to poprvé, kdy Annemone opravdu vážně zalitovala svého
rozhodnutí opustit milované břehy Tol-eressëi. Pochopila, že většina zdejších
lidí, bylo-li by jim nabídnuto místo na elfské lodi, nadšeně by přijali.
„Proč ho nikdo nepohřbil?“ pípla slabě.
„Asi proto, že jsme první, kdo ho našel. Musel zemřít někdy
tuto noc. Vypadá to na skřetí styl, velká tlupa na jednoho osamělého, to se jim
přesně podobá,“ odpověděl Enrod. Vypadal klidně, přesto držel ruku na jílci
meče a pozorně zkoumal stopy okolo, aby odhadl jejich počet. „Stříleli šípy,
ale neměli jich mnoho, proto došlo i na meče. Ten ubožák však už byl těžce
raněn, než aby mohl někoho z nich dostat.“
„Takhle ho tu ale nenecháme, že ne?“ ozvala se ještě Anne.
„To bychom asi neměli, musíme si ale pospíšit,
jinak tak skončíme taky.“
Annemone moc nepřemýšlela a hrabala kusem ploché kůry díru,
do které by tělo pohřbili. Její pohled na svět utrpěl velký šok a teď se
z něho pokoušela vzpamatovat. Enrod hrabal svým mečem, ale občas pohlédl
na Anne a v jeho hlavě byl zmatek, kterému nerozuměl. Pak vzal kurýrův
plášť s velkým stříbrně vyšitým stromem a mrtvého do něho zabalil. Na
náhrobek napsali jméno, které objevili na pochvě meče a k zavazadlům Hopa
přibylo ještě tak půl kila svitků a lejster.
„Při první příležitosti se toho zbavíme,“ prohlásil Enrod.
„Ty se nebojíš, že jsou někde poblíž?“ ptala se ustaraně
Elanor.
„Jako kdo?“
„Přece skřeti!“
„Za dne? Ani ne. Ale kdyby tu byli, přece bych je slyšel.“
Elanor jen pokrčila rameny. Věděla, že Enrod už přežil
mnohá setkání s těmito potvorami. Byl to stopař a mečem se dovedl ohánět
jako málokdo, tím byl známý.
Asi po půlhodině další chůze se Enrod zastavil. Už se
stmívalo a byli stále pod korunami stromů.
„Jsou tu! Schovejte se za poníka a pokud možno,
kryjte si záda nějakým stromem.“
Obě vyděšené hobitky ho okamžitě uposlechly. Anne nahmátla
kratičký zlatý nožík schovaný u pasu pod šaty. Dostala ho od jednoho ze svých
přátel. Tehdy si ještě nepřipouštěla, že by se jí mohl hodit i k něčemu jinému,
než jako vzpomínka do vitrínky. Lecco se jí za těch třicet minut rozleželo
v hlavě a teď věděla, že raději než smrt bude bojovat. Připadala si jak
v nějakém hodně špatném snu, které ale nikdy neměla.
Jak asi skřet
vypadá? Tento dotaz, který si Anne
v duchu položila, byl k její hrůze okamžitě zodpovězen. Z lesa
se vyřítily s nelidským řevem čtyři skřetí zrůdy.
„Bože, zachraň Enroda a potom taky nás. Prosím!“ modlila se
Anne nahlas, když viděla, jak se na stopaře ženou.
Kdyby ho znala déle, věděla by, že čtyři kusy jsou počet,
který Enrodovi starosti nedělá. V jedné ruce pevně svíral meč a
v druhé krátký zahnutý nůž „zabiják“. Stačilo mu pár rychlých pohybů a
první dva skřeti leželi bezvládně na zemi. Dalšího trefil dobře mířeným nožem,
když už se chtěl dát na útěk a posledního ohavu dohnal již po pár skocích. Jeho
meč zajel skřetovi mezi žebra až po rukojeť. Když ho vytáhl a otřel do trávy,
vrátil se k užaslým hobitkám.
„Pohřbíme je?“ zeptala se Anne a hlas se jí stále chvěl.
„Ne. Pro dobré to bude varování, pro zlé odstrašující
příklad. Pojďte, tihle byli vyhladovělí a zesláblí, zřejmě se dlouho ukrývali.
Navíc jich bylo málo. Takové štěstí už příště mít nemusíme. Pojďme,“ řekl
Enrod.
Anne utanulo v hlavě hlavně to „příště“ a ustaraně ho
následovala. Pak ale k překvapení obou žen zamířil do lesa.
„Kam jdeš?“
„Každý posel má koně. Jestli ho ještě nesnědli, někde tady
bude.“
A skutečně! Po několika minutách pískání uslyšeli slabé
zaržání ze křoví.
„Chudáček malý, přišel o pána,“ litovala bělouše Elanor.
„Teď má hned tři. Nedivím se, že toho listonoše dostali.
S takovouhle barvou koně…,“ dodal stopař a vyrazili. Enrod se na něho
vyhoupl a před sebe pomohl Anne. Ačkoli se jí kůň velmi líbil, necítila se
v sedle s tímto bojovníkem dobře. Alespoň však byla v bezpečí.
Než se slunko schovalo úplně, dostali se opět do otevřené
krajiny, kde bylo ohrožení podstatně menší. Rozbili tábor.
„Rozdělávat oheň pro jistotu nebudeme. Vezmu si první
hlídku, ale k ránu mě některá z vás vystřídá?“ Při těchto slovech se
Enrod díval na Anne, protože si netroufal žádat něco takového od stařenky,
která byla očividně velmi unavena. Annemone mlčky přikývla. Zalezla do své
přikrývky a snažila se co nejrychleji usnout. Hlavou se jí však honilo příliš
mnoho věcí.
Proč mě ten člověk
tak pozoruje? pomyslela si, ještě než se
nad ní uzavřely hlubiny spánku.
Vzbudila se sama. Vedle sebe slyšela pokojné Elanořino oddechování. Rozhlédla se. Foukal nepříjemný vítr. Enrod seděl na vyvýšeném kameni a podobal se soše. Měsíc vypadající jako načatý koláč ho osvětloval zepředu, takže Annemone viděla jen černou siluetu.
Už tu takhle sedí
celé hodiny, jak to dělá? Na co myslí?
zauvažovala. Vylezla zpod deky. Bylo jí trochu zima, tak se zabalila do
elfského pláště a pomalu se k němu blížila. Tušila, že o ní ví, byl to
přece stopař. Prudký vítr mu zvedl dlouhé vlasy a hodil s nimi stranou.
Anne se najednou překvapeně zastavila. Zpod mužovým tmavých vlasů cuchaných
větrem spatřila jeho ucho. Bylo špičaté!
„Jdeš mě vystřídat?“ Uslyšela jeho hlas, ačkoli se ani
nepohnul.
„Kdo jsi? Jsi elf?“ Srdce jí začalo tlouci rychleji. Potkat
tady elfa by si vážně moc přála.
„Jak jsi na to… á, moje ucho, viď?“ Otočil se.
Přikývla.
„Abych řekl pravdu, nejsem elf. A nechci už o tom mluvit.“
Jeho hlas zněl poněkud strožeji a tvrději. Smutek, který z něho Anne
cítila, se prohloubil. Pokynul jí, aby se posadila. Zklamaně ho poslechla. Nic,
co o elfech věděla, a nebylo toho málo, jí teď nepomohlo uhodnout, mluví-li
stopař pravdu. Enrod už chtěl vstát a jít si lehnout, ještě chvíli však zůstal
a díval se na Anne. Pak, překvapen náhlým poznáním, řekl: „Viděla jsi zemi
nesmrtelných!?“ Byla to napůl otázka a napůl jistota.
„Proč si to myslíš?“ zeptala se Anne.
„Hned, jak jsem tě poprvé uviděl, zdálo se mi na tvé tváři
něco zvláštního. Máš to vepsáno v očích.“
Na Anneiných líčkách se objevil ruměnec, který se však
skryl ve svitu měsíce.
„Já jsem se v zemi nesmrtelných narodila. Přesněji na
Tol-Eressëi, na dohled Valinoru,“ řekla tiše.
Enrod najednou vypadal, jako že nemůže popadnout dech. Bylo
to pro něho ohromující zjištění.
„Proč jsi teď tady?“ přestával všemu rozumět, což bylo něco
u něho naprosto neobvyklého.
Anne pak musela vyprávět a vyprávět, až se dostala ke svému
poslání a odchodu z domova. Mlčky ji poslouchal. Uvažoval.
„Já nejsem elf,“ řekl pak tiše, jako by se bál nechtěných
posluchačů. „Jsem jen půlelf. Matka byla smrtelná.“
„Jak se to mohlo stát?“
„Je to jediný mně známý případ o spojení elfského muže s lidskou ženou. Má matka byla na smrtelnici
neobvykle krásná a půvabná. Říkali, že se velmi podobala elfce. Je to už dávno.
Otec si ji nevzal, neboť již svou manželku měl. Zůstalo to jen u toho, že jsem se narodil. Nepřipravili mi
radostný osud. Ani nevím, co jsem a kam patřím. Je mi pět set osmdesát dva
let.“
„Jsi tedy nesmrtelný.“
„Myslím, že ne, já nevím. Matka zemřela brzy. Otec mě pak
vzal do jeho domova do Temného hvozdu. Hodně mě naučil, než jsem odešel.
Nepatřil jsem tam. Od té doby jsem tulákem bez domova. Elfů je tu už jen hrstka
a dávají mi najevo, že nejsem jejich. A lidé? Ti mě nemají rádi a bojí se mě,
protože se domnívají, že jsem provedl něco strašného, za co mě elfové odvrhli.
Ještě nikdy jsem se nikomu takhle nesvěřil. Ale ty… snad mě trochu chápeš.
Vždyť i ty jsi jiná než tvůj lid. V tom plášti vypadáš jako elfí děvče.
Doufám, že mé tajemství bude u tebe v bezpečí.“
Anne rychle přikývla. „Je mi to moc líto, Enrode.“
„Nepotřebuji lítost, hledám smysl svého života a nemůžu ho
najít. Hledám sebe. Co jsem vlastně zač.“
Anne nevěděla, co na to říct. Cítila, že se stopaře pomalu přestává
bát.
„Dávej pozor, Anne, jakmile spatříš nebo zaslechneš něco
podezřelého, hned mě probuď,“ řekl ještě Enrod a šel spát, aby mohl na druhý
den skupinku bezpečně vést.
Anne zůstala sama se svými myšlenkami. Pozorovala tmavou
oblohu, po které se plazily potrhané mraky a chvilkami clonily měsíc.
V trávě okolo to jen občas zacvrkalo nebo zašelestilo, ale nic
neobvyklého. Hodiny noci se vlekly a každá minuta připadala dívce na stráži
jako věčnost. Jitro se nakonec vplížilo pomalu a rozsvítilo čistou oblohu.
Enrod někam tiše zmizel ještě za tmy a Anne se neptala, myslela, že jde na lov.
Stopař se objevil až poté, co se probudila Elanor. Za ním šel veliký a vznešený
kůň. Měli již tedy dva.
„Ale to je přece… Toho hřebce já znám! Ten je tvůj?“ Anne
se rozzářily oči.
„Dalo by se říct, že ano. Ale pravda spíš je, že patří jen
sám sobě a mě jen doprovází na cestách. Jmenuje se Šerovan,“ odpověděl Enrod.
„Je z rodu Mearasů, že? Vydechla nadšeně Elanor.
„Ano, přidal se ke mně, je to pár měsíců, ale před několika
dny zmizel. Myslel jsem, že se už nevrátí.“ Enrod hladil koně skoro až něžně.
Byl to jeho přítel.
„Jak mohlo toto zvíře vědět, že potřebuji pomoc? Zeptala se
Anne, když jim krátce pověděla o své cestě do Hobitína.
„To nevím. Zvířata vnímají všelijaké signály. Třeba
uposlechl přání, které letělo ve větru nebo se neslo šustěním trávy, co já vím.
Koně jsou vnímavá stvoření, obzvlášť Mearasové.
Hned po snídani se vydali opět na cestu. Enrod jel na
poslově koni. Hřebec byl ještě poděšený a občas trochu zbrklý. Bylo by
nebezpečné nechat na něm jet Anne. Elanor nasedla na poníka Hopa a Šerovan
s radostí přijal na hřbet Anne, pro kterou se od té doby stal miláčkem.
Cesta jim pod kopyty jen letěla, i když museli občas zpomalit kvůli Elanor,
která přece jen tak rychlé tempo nevydržela. Vedla si však statečně.
Větrové vrchy nechali za sebou poměrně hladce a
v jasném slunečním světle toho dne si ani neuvědomili, jaká hrůza tu
čekala na Froda a jeho přátele před mnoha lety. K Poslednímu mostu je
cesta zavedla velmi brzy. Za celou dobu potkali jen několik kurýrů, vojáků a
pár obyčejných poutníků. Hop se při první příležitosti zbavil svého papírového
a pergamenového zavazadla. Enrod byl velmi obezřetný, ale ani jeden
z následujících dní nenarazil na žádnou známku skřetí přítomnosti.
A už tu byl Bruinenský brod. Řeka tudy tekla líně a sahala
oběma koním sotva po kotníky. Se zvláštním očekáváním vjížděla Anne do
Roklinky. Jak se to tu změnilo! Jak odlišně si to tu podle tatínkova
vypravování představovala. Všude po zemi, na nádvořích i terasách, se válelo
pokroucené hnědé listí, fičel tu skoro mrazivý vítr, který cupoval zbytky
krásných závěsů a záclon mnoha oken. Anne nechtěně vstoupily slzy do očí.
Tušila sice, že to takhle dopadne, ale stejně jí to bylo moc líto. Enrod se na
ni podíval s pochopením. I on při tomto pohledu cítil zvláštní bolest.
Znal to tu, když Roklinka byla ještě skutečným Posledním domáckým domem před
cestou do pustiny. Znal knížete Elronda, který byl jedním z mála jeho
přátel. Oba byli půlelfové, což je spojovalo. Elrondův osud byl však velmi
odlišný, i když také ne bez trápení.
Elanor sesedla jako první. Chvíli se rozhlížela.
„Najdeme pokoje pro hosty, ne?“ dodala a bylo na ní vidět,
že by si ze všeho nejvíc přála si někde odpočinout.
Nechali koně na jednom nádvoří a vydali se do nitra domu.
Přes všechen prach a nepořádek tu nebyly známky rabování nebo bezohledného
ničení, ve kterém si skřeti tak libují. Vstoupili do kruhové chodby. Podél stěn
si Anne všimla obrazů malovaných na dřevě a znázorňujících dějiny Středozemě.
Setmělý prostor utopený v šeru přímo vybízel k šepotu a pomalé chůzi.
Mezi obrazy stály vyřezávané klenuté sloupy a sem tam Anne zahlédla i tichou
sochu. Vždy měla pocit, že je to nějaký spící obyvatel.
„Muselo to tu být pěkné,“ zašeptala Anne do ticha. Sama
však vnímala velký rozdíl mezi architekturou používanou zde a na Tol-eressëi.
Přes všechnu krásu, která tu za dob největší slávy a rozmachu elfů musela být,
tu bylo cítit, že i v těch časech se myslelo na obranu a podle toho se
také stavělo. Tlusté zdi a velká brána, kterou minuli při vstupu, to jen
potvrzovala. Na chvíli si dívka přála, aby Elanor a Enrod mohli vidět to, co
zanechala na Ostrově. To by teprve užasli,
pomyslela si. Kéž na to nikdy nezapomenu,
kéž jsou ty úchvatné obrazy stále se mnou.
Enrod je posunkem ruky zastavil. Na konci chodby se ve tmě
začala rýsovat postava. Docela určitě mužská. Někdo tam seděl na nízké stoličce
a už je nějakou dobu proti slabému přísvitu za nimi pozoroval.
„Vítám vás v Imladris,“ řekl neznámý a vstal.
„Věděl jste o nás?“ nemohla se nezeptat Elanor.
„Samozřejmě, vždyť jsem vás sem pustil. Koho to vedeš,
Enrode?“
Enrod záměrně přeslechl sotva znatelné pohrdání v jeho
hlase. On muže v šeru nepoznával, ale uvědomoval si tu převahu moci, jenž
z něho vyzařovala.
„Toto je Elanor, dcera Samvěda Křepelky a tady je Annemone,
dcera Froda Pytlíka,“ představil Enrod obě hobitky. Tajemný
popošel blíž a pár mdlých měsíčních paprsků mu dopadlo na elfí tvář. Elanor
postřehla údiv, který však rychle vyprchal pod příkrovem vznešenosti.
„Frodova statečná krev ještě žije, zajímavé,“ prohodil pro
sebe a pokynul jim, aby ho následovali. „Máte za sebou dlouhou cestu, vaše
pokoje už na vás čekají.“ Když úplně vstoupil do světla, viděli, že na sobě
nemá žádné drahé roucho, ale prostý elfský pracovní oděv. Následovali ho
míjejíce setmělé pokoje a všude byl prach a zatuchlina.
„Pane, mohu se zeptat, kdo jste?“ odvážila se Anne.
„Jsem Strážce. Mé jméno ti nic neřekne, Frodova dcero,“
řekl elf a už vlastně nechtěl dále pokračovat. Při pohledu do Anniných
zvědavých očí však ještě dodal: „Poté, co Pán Roklinky s ostatními
z jeho domácnosti odešli, snažím se o to, co zbylo, pečovat. Je to
samozřejmě nad mé síly, jak sami dobře vidíte, ale ještě to tu nechci opustit a
ponechat naprosté zkáze a zneuctění. Imladris je stále pod ochranou kouzla.
Takové síly vyprchávají pomalu. Dokud tu bude jediný elf, stále tu bude těžko
porazitelná moc. Žádný skřet se sem zatím nedostal a poslední dobou se o to ani
příliš nesnaží. Ale vy musíte odpočívat,“ dodal s pohledem upřeným na
Elanor, která se únavou sotva vlekla.
„Nejsou tu velké zásoby jídla, ale něco se snad
přece najde.“
Za pár chvil už všichni tři seděli v Sálu ohně, kde
tak jako vždy praskalo dřevo v ohromném krbu. Na stůl, který sem byl
dotažen odjinud, přinesl Strážce chléb, nějaké maso a zeleninu. Do pohárků
nalil čaj a přiložil další polínko do plamenů. Bylo tam příjemně, ale přeci
smutno.
„Tato místnost pamatuje velmi mnoho,“ snažil se Enrod
přerušit skličující ticho večeře. „Kolik písní a básní slyšely tyto stěny.
Kolik příběhů. Kéž by mohly mluvit.“
„Zde rád sedával můj dědeček Bilbo, kterého jsem
nepoznala,“ přikývla Anne, ale konverzace se neujala.
Neznámý je po večeři dovedl do šedivých pokojíků, které
ačkoli smutné a zašlé, nebyly alespoň špinavé. Než správce odešel, ještě se
otočil a řekl: „Dnes již není vhodné vás déle zdržovat, ale zítra vám musím
říci něco důležitého. Vyčkejte tedy do snídaně.“ Ta slova platila zvláště pro
Enroda, který plánoval vyrazit velmi
brzy, nejraději hned.
„Ó, jak je krásné spát zase v opravdové posteli,“
zaslechla Anne Elanor, která se už soukala pod pokrývku. Spaní pod širým nebem
není žádná slast, i když pohled na hvězdy leccos vynahradí. Proto se Anne
divila, že si její stará přítelkyně nestěžuje. Muselo ji bolet celé tělo.
Pohladila stařenku po bílých vlasech, rozsvítila svíčku a jakoby hnána nějakým
těžko vysvětlitelným strachem, vytáhla pouzdro se svitkem a hluboko do noci jej
zkoumala. Náhle se necítila příliš unaveně a sama se tomu podivila. Mitrilová
schrána spočívala v jejích dlaních a zdála se být tak lehká. Tajemný znak
na jejím obalu Anne stále dráždil a vábil její pohled. Hladké vsazené kameny a
perleť z tol-eressëiských lastur tvořila úžasný ornament. Pouzdro nemělo
žádné spáry, nedalo se nijak otevřít. Jak ráda by Anne po zážitcích
z dosavadní cesty zhotovila kopii svitku. Jak jistěji by se cítila. Když
měsíc v úplňku vstoupil nejvýš na své noční pouti, konečně šla také spát.
Vzbudily ji až ranní paprsky. Za jitra se už elfské sídlo
nezdálo tak ponuré. Dole pod jejími okny na malém prostranství podobném
náměstíčku uslyšela zaržání Šerovana. Strážce ho krmil a zdálo se, že se mu
hřebec líbí. Komupak by se nelíbil.
Enrodova tvář byla však zachmuřená a na Anneinu otázku jen
řekl, že měl zlé sny a Anne cítila, že se jí od jejich nočního rozhovoru na hlídce trochu straní. Snídaně plynula opět v tichu, ale když dojedli,
pokynul jim neznámý, aby zůstali sedět.
„Mám pro vás důležitou a zlou zprávu,“ začal a bylo na něm
znát, že má skutečně starost. „Předevčírem se do Imladris pokoušela dostat
šestičlenná skupina mužů. Hned od pohledu se mi nezdáli. Obvykle tu poutníky
nechám přenocovat, aniž by o mně věděli, ale tito… Byli to muži z Jihu. Snědé
tváře, černé vlasy, bojovníci. Nestál jsem o to, aby sem vlezli, cítil jsem
z nich zlo, jako z lidí, kteří připravují zločin. Vynaložil jsem
mnoho sil, a přesvědčil jejich mysl, aby šli dál. Tajně jsem je však po
hranicích Roklinky sledoval a toto vám teď říkám: hledají tebe Anne a to, co
neseš. Nevím jak, ale vědí o tvém úkolu. Chtějí se zmocnit svitku a zničit ho.
Jejich srdce jsou temná, jistě by tě dokázali i zabít.“
„Ale proč?“ vydechla Anne skoro až nevěřícně a pocítila
sucho v ústech.
„Přesně ti to nedovedu říci, ale domnívám se, že jsou ze
země, jejíž panovník si nepřeje, aby lidé dostali naději, aby se k nim
donesly radostné a povzbudivé zprávy. Lidem, které svazuje strach, se snadněji
vládne. Může v tom být ale také něco víc. Již dlouho cítím v zemi
jisté napětí a třas. Řeč přírody ovládám jen omezeně. Něco se však děje, cosi
se hnulo, víc nevím,“ elfovi se při těchto slovech svírala pěst ležící na
stole, až klouby bělely.
„Obávám se také,“ řekl, když viděl, že se chce Enrod na
něco zeptat, „že takovýchto skupin tu bude v okolí víc.“
Enrod měl pocit, že mu čte myšlenky. Anne si stále
nepřipouštěla, že by se jí mohlo něco stát, ale Elanor vypadala poděšeně.
„Co ale máme dělat? Vrátit se nám nepomůže,“ ptala se
zoufale.
Strážce její hlas prudce přetnul rychlým posunkem.
„Je pozdě!“ šeptl,
„jsou tady. Snaží se sem dostat a já již nemohu nic udělat.“
„Ale můžeš!“ vykřikl Enrod a vyskočil ze sedadla.
V obou rukou se mu již třpytily čepele. „Jsme na ně dva, probijeme se
ven.“ Jeho oči zářily vzrušením. Najednou měl zase pocit, že ví, co dělá. Nebál
se smrti, neboť v jeho životě byly i chvíle, kdy ji hledal. Teď tu však
byla dvě malá stvoření, která se bez jeho pomoci neobejdou.
Hlídač již tak rozhodný nebyl. I on však nakonec vytáhl
velký meč a se zvláštní nelibostí se postavil po boku Enroda vyčkávaje komando.
„Nemohli bychom si s nimi promluvit?“ pokusila se
Elanor nejistě.
„Ne,“ odvětil Strážce, „jsou cvičení na zabíjení. Jsou
chytří, ale ne moudří. Plní jen rozkazy svého krále, ale neuvažují o jejich
smyslu.
Přemístili se na nádvoří, kde stáli jejich koně. Zatím nic
neslyšeli.
„Jestli je porazíme, musíte rychle utíkat. Imladris již
není bezpečná. Setrvával jsem tu příliš dlouho a teď uvidím její zánik,“ elfova
slova byla prosycena bolestí a zlou jistotou neodvratného.
Vtom začali koně poplašeně frkat a přešlapovat.
Je to tu, proběhlo Enrodovi v mysli a rychlým pohledem
zkontroloval, jestli jsou obě hobitky dobře skryty za nízkou zídkou porostlou
usychajícím břečťanem. Byly. Choulily se k sobě a netušily, co přinesou
následující chvíle. Anne se modlila.
Hlavní branou vešlo na nádvoří šest mužů. Tmavé pláště jim
splývaly po ramenou, přes obličej měli přetažen černý šátek odhalující pouze
hnědé oči a kousek snědé kůže kolem. Na hlavách jim seděly železné helmice
s nádechem do fialova.
„Vydat hobitku, hned!“ promluvil jeden z mužů, asi
jejich vůdce, trhanou obecnou řečí. „Vím, že ona tu.“
„Vraťte se, odkud jste přišli a nepleťte se do věcí
západních říší, jako ani my nezasahujeme do těch vašich,“ zavolal na ně Enrod.
Bojovník se však zatvářil, jako člověk, kterému to tu už
defakto patří a je jen otázka času, než si to přijde vyzvednout. „Vy, poslední
šance záchrany. Hobitku sem!“
„Nikdy!“ Enrod rozhodně zakroutil hlavou. Okamžitou reakci
elitních bojovníků téměř nečekal. Jako jeden muž se rozehnali a zaútočili svými
lehkými ozubenými meči. Než se Enrod vzpamatoval z prvního náporu, chvíli
se proti všem svým zásadám jen bránil. Nestíhal vnímat, jak se vede jeho
spolubojovníkovi, ale podle neznámých bolestných výkřiků soudil, že dobře.
Elitáři byli zatraceně dobří. Enroda však školil život
v pustině a navíc desetkrát déle než je. Několik dobře mířených ran a
úskoků a dva z nich se váleli po zemi mrtví. O další dva se postaral
Strážce, jenž se svým mečem doslova kouzlil. Před Enroda s nevídanou
zuřivostí skočil vůdce družiny. Čepele zvonily jedna o druhou a na obou byla krev.
Boj trval dlouho a to Enrod neměl rád. Pak se rozehnal a uťal protivníkovu
hlavu takovou silou, že útočníkovi nepomohl ani meč, který do smrtící rány
nastavil. Pak se Enrod v obavách otočil, protože nevěděl, čí byla krev na
bojovníkově meči. Strážce se skláněl nad posledním přemoženým a snažil se
z něho, než zemře, dostat nějaké informace o ostatních skupinách. Jakoby
však mluvil do dutého sudu. Umírající mlčel.
Enrod si všiml, že z hlídačovy probodené košile stéká
pramének rudé krve.
„Rychle, Enrode, vezmi své přátele a ať už jste daleko na
cestě. Čím rychleji zmizíte, tím lépe pro vás. Vím, že se v takovéto
situaci vyznáš,“ popoháněl ho elf.
„A co ty? Jsi raněný!“
Elf pouze mávl rukou
„O mě se nestarej, není to smrtelné a my elfové se zotavujeme rychle. Namarië, Anne, už se nepotkáme, snad vás tvůj průvodce dokáže ochránit. Nechť je vaše cesta osvětlena mocí Valar.“
Enrod viděl, jak se Neznámý bolestně předklání, když mizí
v útrobách domu, ale již na nic nečekal. Zavolal obě ženy a rychle jim
pomohl do sedel. Za okamžik již cválali cestou vstříc Caradrasu. Dlouho jeli
mlčky. Enrod přemýšlel, jak co nejlépe zahladí stopy. Otřesená Anne uvažovala,
zda nedělá chybu, když s sebou bere Elanor a vystavuje ji tím nebezpečí.
Elanor nemyslela na nic, jen si ze všech sil přála nevidět podobné chlapy
znovu.
Komentáře
Přehled komentářů
Mně se zmínky o Bohu líbí. Je jich více, než by nevěřící čtenář asi chtěl, ale je to dobře.
Věřím, že profesor by, jako dobrý katolík souhlasil.
půlelf
(Elenwen, 4. 6. 2008 23:16)Tak jsem to o tom půlelfovi trochu upravila, aby to bylo jasnější. Víš, myslím, že Enrod nedostal možnost volby, protože vzešel z naprosto nelegitimního spojení. Je to asi jediné možné vysvětlení, jinak nevím.
Enrod
(Erestor, 4. 6. 2008 17:59)Tak takhle to bylo myšleno! V tom případě ano, ale opravdu jsem to prostě nějak nepochopil, nebo mi to spíš prostě nedošlo. I když stejně si myslím, že půlelf jako půlelf. Kupříkladu děti Elwing a Ëarendila jsou také bezpochyby počítány mezi Perdehil a tady se vlastně jedná o potomstvo dvou půlelfů. Přišlo by mi prostě logičtější, kdyby byl Enrod taky postaven před volbu.
ještě něco
(Elenwen, 4. 6. 2008 17:47)Teď mě ještě napadlo jedno vysvětlení, proč se mi tam Bůh tak "objevuje" - elfové mají Ainur jako jakési prostředníky, ale lidé je nemají (viz Nůmenor). Čtvrtý věk je věkem lidí, kteří však na Ilůvatara již nepamatují... a tak mě přišlo jen logické tuhle věc trochu otevřít.
:-)
(Elenwen, 4. 6. 2008 17:30)
Aiya Erestor,
předně ti děkuju, že to čteš a pak taky za komentář, který je pro mě v každém případě cenný. Že jsem věřící nepopírám a tady musím vysvětlit, že jsem příběh psala v první řadě pro sebe bez nejmenšího úmyslu ho zveřejňovat... a když už jsem ho zveřejnila, tak jsem ho nijak neupravovala... asi bych měla do úvodu připsat nějaké varování, protože chápu, že tohle může někomu vadit (a bude hůř...).
Enrod - nenašla jsem nikde případ, kdy měl dítě elf s lidskou ženou (vždy jen naopak)... něco mi uniklo? Kdyžtak to upravím.
Já se určitě neurazím, od toho tu ty komentáře mám. :-) Kdybys natrefil na něco dalšího, dej zase vědět.
Malá kritika
(Erestor, 4. 6. 2008 16:12)
Tak jsem četl, trpělivě celé přečetl a poměrně se těším na pokračování, protože mi ten příběh připadá zajímavý. Napsané to je - po stylistické stránce - řekl bych průměrně, neurazí a sem tam se objeví i poměrně originální slovní obrat, což potěší. Na pravopisné chyby jsem nenarazil, snad sem tam čárka, takže opět pochvala. Co mi už trošku vadí (ale to ber, prosím, jen jako mou osobní záležitost) je, že je to celé opravdu krajně tendenční a nemohu se zbavit pocitu, že se jedná o jednu jedinou velkou křesťanskou propagandu. Ilůvatar je mocný, není pochyb, ale už opravdu čekám jen na to, až se před Anne rozestoupí Rudé moře. Uber trošku s těmy "Bohy". Nevykládej si to šptaně, já proti křesťanství nic nemám, ale do Středozemě dle mého názoru prostě nepatří. Alespoň ne tímhle způsobem, kdy to prostě bije do očí.
Pak jsem nepochopil jednu věc. To s Enrodem. Z textu vyplývá, že to, že je půlelf, je jediný známý případ. Což, jak doufám víš, není. Jestli to bylo myšleno tak, že je půlelf a neměl možnost volby mezi elfským a smrtelným životem a je prostě rovnou smrtelný, je to mimo kánon a nezní mi to příliš logicky. A hlavně tomu prostě není rozumět.
To je snad vše, co jsem měl potřebu vyjádřit; doufám, že jsem tě příliš neurazil, to jsem opravdu neměl v úmyslu, ale jsem prostě rýpavý Noldo.
Buď s Elbereth.
Hezké
(Jakov, 14. 6. 2008 12:41)