Kapitola osmá
„Tatínku, dlouho jsem přemýšlela a myslím, že bych chtěla
jednou na vlastní oči uvidět Středozem.“ Taková zpráva hned po ránu probere
snad každého. Frodo se na svou dceru překvapeně podíval.
„Řekla jsi to už mamince? Víš, že by ses už nikdy
nesměla vrátit?“
„Maminka mi řekla, že je jen na mně, co udělám se svým
životem a co se týče návratu, tak to jsem už uvážila. Chtěla bych vidět svůj
národ, své kořeny.“
„Nevím, jestli by tě to nezklamalo, Anne. Víš, jsou hodní,
ale nemají smysl pro dobrodružství, cizí věci nebo lidi.“
„Myslíš, že by mě nepřijali?“ ptala se Annemone trochu
posmutněle.
„To nevím. V Hobitíně asi ne, ale jinde snad.
Musela bys být hodně trpělivá.“
„Chtěla bych vidět ta místa, o kterých jste mi vyprávěli,
tatínku. Roklinku, Lórien, Temný hvozd,…“
„Bude to tam zpustlé, Anne. Elfové odešli. Jestli tam někdo
z původních obyvatel ještě zůstal, nezabrání chátrání.“
„Proč mě odrazuješ, tati? Já tě přeci nechci opustit. Jsou
to jen plány do doby, kdy tu zůstanu sama.“
„Ale ty tu přece nikdy nebudeš sama.“
„Slovem ,sama‘ myslím bez tebe a maminky. Chtěla jsem znát
váš názor a vaše rady dřív, než vznesu svou prosbu před Estlainem, pánem
přístavu. Nevím totiž, jestli je návrat vůbec možný.“
Froda najednou něco napadlo. Přišlo to jako blesk
z čistého nebe nebo jako náhlé vnuknutí. Tolik let, tolik dlouhých let tam
ty svitky ležely. Málem na ně zapomněl a teď konečně nastala Bohem připravovaná
příležitost. On umí čekat, zasmál se
Frodo pro sebe. A teď vložil Annemone do srdce takovou touhu, že se jí nic
nesmí postavit. Náhle věděl, co Anne cítí. Ten neurčitý narůstající pocit, že
se něco musí změnit. Ať to stojí, co chce. Frodovi už bylo jasné, že má vlastně
jen dvě možnosti: cestu jí zakázat a vystavit ji tak smutku a trápení, že
přestoupila jeho vůli, nebo jí požehnat a dodat jí odvahu a potřebné rady.
Nebylo už vlastně o čem přemýšlet.
„Tak dobrá, nebudu tě už odrazovat, Anne. Vím, že ses už
rozhodla. Ale mám pro tebe jeden velmi důležitý úkol, pro který jsi jako
stvořená.“
Anne ho se zaujetím sledovala, jak vyndal ze spodní skoro
nepoužívané zásuvky svého psacího stolu malý klíček. Ten vsunul do vestavěné
skříňky v rohu místnosti.
„Za celý tvůj život jsem tuto skříňku neotevřel, ale teď ti
musím odhalit její drahocenný obsah.“ Vyndal několik pevně stočených svitků
ukrytých v kůži a podal je dceři.
„Co je to, tati?“ ptala se Anne rozbalujíc kožená pouzdra.
„Přečti si to, ale neodnášej to odtud, aby se s tím
nic nestalo. Pak to zase vrať tam, kde to bylo a skříňku uzamkni. O klíč budeš
ode dneška pečovat ty. To, co je napsáno na těch svitcích se musí Středozem
dozvědět a ty jsi jediná, kdo to může zařídit.“
Tiše přikývla a usedla do křesílka u okna. Za chvíli už
byla ponořena do droboučkých rychle ubíhajících Bilbových písmen. Seděla tam
dlouho a čas se pro ní na mnoho hodin zastavil. Ale večer, několik hodin poté,
co musela rozsvítit tři velké kahany, konečně vydechla. Její oči plály nově
nabytým poznáním a její odhodlání splnit úkol bylo veliké. Kdyby tolik
nemilovala své rodiče, rozběhla by se do přístavu hned. Následující dny žila
v snění o budoucnosti a spolu s rodiči se na ní připravovala. Nadšení
však (jako vždy) za několik dní vyprchalo a život se vrátil do starých kolejí.
Myšlenky na Středozem však už nezmizely a byly při ní vždy a všude.
Uběhlo opět mnoho překrásných let, o kterých by se dalo
napsat mnohé. Přesněji řečeno bylo těch let 39. Frodo za tuto dobu zestárl a
nebylo pochyb, že se i jeho život blíží k závěru. Jeho chůze se zpomalila,
tvář se pokryla vráskami a kdysi kaštanové zvlněné vlasy se zbarvily stříbrem.
Jeho duch jakoby se odpoutával od světa a připravoval se na odchod. Lalaith to
vše pozorovala s rostoucí bolestí. I ona stárla, ale to jí starost
nedělalo. Bála se okamžiku odloučení. Tak nějak tušila, že svého milovaného
uvidí umírat. Nastal leden roku 1541 k.l. a v ten rok příroda spěchala a
rozkvétala po mírné zimě rychleji, než kdy jindy. Jakoby chtěla Frodovi ukázat
ještě teď, ještě naposled, co dovede.
12. ledna Frodo ráno nevstal a po přístavu i okolních
městech se rychle rozneslo, že umírá. Sešlo se mnoho přátel, kteří zpívali před
norou a byli připraveni těšit rodinu. Na jejich sličných tvářích byl vidět
smutek a žal. Frodo byl slabý. Pozoroval tváře nejbližších a zdálo se, jakoby
na ně hleděl přes těžký závěs, kterým může rozpoznat už jen obrysy.
O den později dorazil na rychlém koni Gandalf. Byl takový,
jakého ho všichni znali. V očích měl starost, ale ne strach. Jeho příchod
vrátil trochu zájmu do Frodovy tváře. Když čaroděj sevřel v náručí obě
hobitky, zaplavila ho lítost. Zdálo se mu té bolesti pro tak malá křehká
stvoření až příliš. Lalaith celý den trpělivě seděla u lůžka a vstřebávala do
sebe Frodovu tvář. Snažila se jí nesmazatelně vrýt do paměti a do srdce. Anne
seděla Gandalfovi na klíně a najednou si zase přála být malou holčičkou, která
nevěděla, co je to smrt. Všichni čekali a doufali, že s nimi Frodo ještě
promluví.
Teprve třetí den z rána uslyšeli z lůžka tichý
šepot.
„Lalaith? Jsi tu?“ Klimbající hobitka se rychle probrala a
sevřela Frodovu slabou ruku.
„Tady jsem, s tebou. Ničeho se neboj. Ilúvatar se o
tebe postará.“ Do očí se jí tlačily slzy a mluvila jen s námahou. Tolikrát
si umiňovala, že bude silná, nebude plakat a bude svému muži oporou, a teď byl
on ten klidnější. Trochu se pousmál.
„Neplač, prosím. Budu tam na tebe čekat.“ Mluvil tiše a
těžce, s každým slovem měl méně sil.
„Anne?“
„Tady, tatínku,“ špitla dcerka na druhém konci postele.
„Prosím, nezapomeň na svůj úkol.“
„Neboj, tatí, všechno udělám tak, jak sis přál.“
Ještě naposled upřel na všechny svůj zrak, a pak se těžká
víčka pomalu zavřela. Za chvíli zjistili, že jeho srdce už netluče. Takto
v tichu a klidu odešel Frodo, syn Drogův do rukou Ilúvatara, svého Stvořitele
a Otce. Jeho tvář se naplnila klidem a byl v ní takový mír, že i Gandalf
sklonil v hlubokém pohnutí hlavu.
Po několika těžkých tichých hodinách u Frodova lůžka
Lalaith vstala. Její tvář se zdála být tisíciletá. I přes velikou důvěru ve
svého Otce cítila nemilosrdnou bolest. Tolik se jí stýskalo. Vyšla ven a
nechala se elfy těšit a povzbuzovat. Nechtěla být už sama. Po dni, ve kterém
elfové drželi smutek, navršili nad Frodův hrob velkou hromadu hlíny a udělali
mohylu ve tvaru zeleného travnatého kopečku. Anne hodně plakala. Její
temperament jí nenechal v klidu snášet svůj zármutek. Ale na rozdíl od
maminky, ona měla svůj život ještě před sebou. Lalaith ale chřadla den ode dne
víc. Oblékla černé šaty a každý věděl, že je již nikdy nesundá. Dokázala se
přece jen ještě smát a zpívat si při práci, ale její myšlenky už byly stále
s Frodem a tudíž opouštěly tento svět. Anne si několikrát všimla, že
maminka ve chvílích samoty s někým hovoří. Nejdříve si myslela, že mluví
ze zvyku s Frodem, ale pak si uvědomila, že to tak není. Lalaith mluvila
se svým pánem Ilúvatarem. Její modlitby byly čím dál častější, čím víc jí
ubývalo tělesných sil. V těchto „rozhovorech“ nacházela útěchu a bezpečí.
Vedla dlouhé a hluboké rozhovory s Gandalfem, který za
ní často přicházel. Uplynuly čtyři měsíce a Lalaith s radostí poznala, že
nadešel i její čas. V jejích očích hořelo bílé světlo jasnější, než
v očích Eldar a její tvář byla plná radostného očekávání.
„Tolik jsem se bála dlouhých let stáří, Gandalfe. Dnes však
už vím, že nepřijdou. Ještě dnes uvidím svého Otce i svého manžela.“
Anne po boku postele polykala slzy.
„Holčičko moje, jsi statečná. Neboj se, nejsi sama. Budu
vědět o všem, co děláš, a jak se ti vede. Nezapomeň, co ti řekl tatínek. Mám tě
moc ráda.“ Lalaith políbila dceru neschopnou slova na čelo a upřela pohled na
Gandalfa.
„Je to tu. Mitrandire, doprovoď, prosím, mojí duši
až na hranici života.“
Gandalf tiše přikývl. Sevřel její drobounkou ruku do své a
druhou jí položil na tvář. Pak zavřel oči a něco tiše šeptal jazykem, který
Anne ještě nikdy neslyšela a který jí připadal starý jako sama Arda a snad
ještě starší. Lalaithina ruka stále více chladla, až najednou otevřel Gandalf
oči a pohlédl na Anne.
„Rozloučil jsem se s ní. Tvoje maminka už je
v těch nejlepších rukou.“ Potom Anne objal.
Zatímco tam tak seděli, počal se Lalaithin obličej měnit.
Vrásky mizely a tvář velmi rychle mládla a krásněla. Za pár minut již byla
mladá jako na počátku. Pak, pozvolna, vstupoval do jejího obličeje veliký jas.
Gandalf s Anne na to hleděli plni úžasu, protože takovou krásu do té doby
ještě nespatřili.
„Co se to děje, Gandalfe?“ šeptala Anne v posvátném
nadšení.
„Ilúvatar si bere zpět, co jí daroval. Její duše bude
následovat lidi, ale její tělo byl Boží dar, který už nebude potřebovat. On
nedopustí, aby se rozložilo v zemi.“ I v Gandalfově hlase bylo patrné
vzrušení a obdiv nad Boží velikostí. Vzal pak její mrtvé nádherné tělo a vynesl
ho ven, protože místnost již nebyla schopna takový jas pojmout. Všichni shromáždění
elfové poklekli v němém úžasu a na všechny padla bázeň. Světlo sílilo, až
bylo větší, než cokoli, co kdy viděli. Vzduchem se šířila neuvěřitelně líbezná
a osvěžující vůně. A pak světlo úplně zakrylo ležící dívku. Ačkoli všichni
napínali zrak, už jí nemohli vidět. Najednou začalo světlo slábnout a
v místě, kde před tím leželo tělo, poletovali motýli. Každý byl jiný a každý
krásnější, než jakýkoli, jaký do té doby existoval. Byly jich tisíce a rychle
se rozlétli do všech světových stran. Elfové lapali po dechu. Svět se jim ještě
několik následujících dní zdál temnější, než obvykle. To jak si oči uvykly na
Světlo. Všechny ale naplnila radost z toho, čeho byli svědky. Tol- Eressëi
se pak stal znám jako Ostrov motýlů, protože mnoho z nich se tam usídlilo.
Mnoho Valinorských elfů pak připlouvalo na štíhlých lodích, aby spatřili toto
nové Ilúvatarovo dílo.
Komentáře
Přehled komentářů
To je fakt skvělý! :)
Díky
(Elenwen, 31. 5. 2008 0:14)
po třech letech, co jsem to nečetla už to působí i na mě... ;-)
děkuju za vaše komentáře, není nic hezčího, co bych si chtěla přečíst před spaním :-)
prostě...
(Thirenia, 26. 5. 2008 17:50)Tahle kapitola pro mně byla asi nejsmutnější ze všech. Věř, že jsem ještě nebrečela u žádné povídky, ale tady se to nedalo. Krásně popsané pocity, obdivuju tě. Tohle bych nikdy napsat nedokázala.
koment
(Venda, 4. 5. 2015 14:04)